Kapitola pátá: Praděda Johan
Ráno čekám na Maxe. Před chvilkou volal, že cíl je jasný a jedeme rovnou na náš první výjezd. Mám si sbalit nějaké teplejší oblečení na noc, budeme tam prý do rána. Tak toto je skvělé! Už se těším. Stále mi nechce říci, o co jde. Za půl hodiny vyrážíme od mého „sídla”, Max je tajemný jak „hrad v Karpácii” a tak to nechávám na pozdější dobu. Před námi je skoro dvouhodinová cesta. Takže času dost. Chápu, že je to Maxův první případ v nové „rodinné agentuře”, takže si to tajemství ještě minimálně hodinu a půl bude hýčkat. Lakomec jeden!
Jsme na cestě pár minut a už nás zastavuje silniční kontrola. Obvyklé formality probíhají rychle. Tady není důvod k obavám, protože Max jel naštěstí podle předpisů a navíc - auto je v naprostém pořádku. Max podává policistovi doklady a ten s nimi odchází ke kolegyni, kde vše kontrolují přes notebook. Jistě kontrolují registr kradených vozidel. Vše se ovšem mění v okamžiku, kdy k nám přistupuje sličná policistka a vrací doklady. Naklání se k okýnku a něco nám chce říci. Musím uznat, že je velmi hezká, uniforma jí moc sluší a nevěřím tomu, že se k okýnku nenaklání bez záměru. Její výstřih je hodně provokativní. Jenže já a Max nejsme jediní, kdo projevil zájem.
Než jsme oba stihli jakkoliv zareagovat, vylétla na Maxův sedák Julie a pronesla: „Dobrrrý den! Kozy ven!”
Výbuch atomovky by nezpůsobil takové překvapení, jako Julča! Sličná policistka uskočila na dva metry, pak se opatrně přiblížila a když spatřila papouška, začala se chechtat na celé kolo. Musím říci, že mít sebou Julču, tak to bude spousta legračních příhod, protože ona opravdu láme bariéry mezi lidmi. Další půl hodiny vypadá následovně - my venku, Pavla (ta krásná policistka) se zasněným výrazem dítěte, co našlo úžasnou hračku, krmí žvatlající Julii a do toho její kolega, který se tím vším skvěle baví.
Max dostává telefonní číslo od Pavly. To se ví, že výhradně z důvodu chovatelského zájmu o papouška Žako a také kvůli případným poradenským službám. Nic jiného v tom prý není. Oba policisté se s námi loučí s přáním „příjemné cesty”. A my pokračujeme dále v jízdě.
„Byla fajn, co?” říká Max a je evidentně velmi dobře naladěný.
„Jo, zdá se, že se brzy ozve, protože jak ti vyloženě nutila to číslo, tak to dlouho trvat nebude. Akorát si myslím, že pozmění důvody,” mrknu na něj.
„Ále. Co bych s ní dělal, prosím tě.” směje se Max. „Nemůžu se hned zavazovat u každé policajtky, která se objeví v mém okolí,” dodává ještě až moc sebevědomě.
Pravda, může si to dovolit. Hezouni s tělem „staženého micáka” přitahují krásné ženy. Uvědomuji si, že teď mu tak trochu závidím. Budu muset začít se sebou něco dělat. Je nejvyšší čas. Večerní vysedávání u PC a „vize pro tele” si vyžádalo svou daň v podobě několika zbytečných kil navíc.
Ukazuje se, že Max, ta podšívka jedna, má také svůj šestý (ne)smysl, protože hned ví, na co myslím a náležitě mi to dává pocítit se slovy: „Chtěl bys taky, co? Jo kamaráde, ale to se sebou začni něco pořádně dělat. Protože tobě chybí kondička jak sůl. A to ti říkám, to není jen o jídle, ale také o pohybu!”
Vím, že má pravdu, ale tvářím se trochu naštvaně, protože mě tak lehce odhalil. Zas na druhou stranu mám jiné zkušenosti, které nemá on. Už jsem totiž jednou ženatý byl. Prošel jsem si s Anetou kus krásné cesty i cesty směřující do pekel žáru nenávisti. Když se dva potkají a zamilují, je to krásné a bolí to krásně. Když se dva rozcházejí pak to bolí „nekrásně” a bolest přetrvává dlouho. Někdy jsem měl pocit, že partnerský život je v jistém směru jen směsice „různých bolestí”. Naštěstí jsem po pár letech konečně „dospěl” a uvědomil si, že hned v osmnácti letech se ženit, většinou znamená díky nevyzrálosti obou partnerů, žít v různých strastech a nedorozuměních.
I tady Max se svou intuicí opět nezklamal. Naznačuje, že jedno nevydařené manželství ještě zdaleka neznamená konec světa, takže se zbytečně užírám a poněvadž mám prý takové pitomé myšlenky, tak jediným lékem na to bude, každé ráno naběhat pár kilometrů. „Uděláme to jak v Japonsku - rozcvička před každou směnou. A naše rozcvička bude běhat a běhat. Nic lepšího neznám,” říká. „Jo a poslyš, mám sebou vzít nějaké to lékařské vybavení, až půjdem běhat? Víš, kdybys náhodou exnul. Přece jen bych nerad přišel o nového parťáka. To víš, už jseš pán v letech a takový běh je dost náročná věc.” rýpne si ještě.
V té chvíli mám sto chutí jej poslat někam, kde ještě nikdo nikdy nebyl! Prej pán v letech! Hovado jedno sprosté. Vždyť jsem jen o dva roky starší než on! Ještě chvilku se tak vzájemně štengrujeme a nakonec uzavíráme dohodu, že každé ráno, jak Max pro mě přijede, tak vyrazíme do Beskydských lesů, hor, luk a strání, abychom něco naběhali. Pak sprcha a jedeme do „akce”. No jo, ono se to hezky plánuje, když si sedíte v pohodlném auťáku, co polyká kilometry jak dítě lentilky. Ale jo, cítím se na to. Myslím, že brzy otestujeme tu naši „běhací” odvahu.
Julie si mezitím přelezla až na moje rameno a nyní mi zkoumá vlasy tak, že je zobákem, kupodivu opatrně, pročechrává. Mám z toho husí kůži. A tak nastavuji ruku, na kterou se Julie přesune, podávám jí jednu z „hraček”, které pro ni Max vozí sebou. Protože má nyní nový objekt zájmu, tak bere hračku, přeletí zpět někam dozadu a my víme, že bude zas chvíli klid.
„Vozíš ji sebou stále?” ptám se.
„Jasně. Teda od jara do pozdního podzimu. Pak ji nechávám s našima. Ale jinak stále jezdí se mnou. Je můj talisman pro štěstí. Však poznáš sám.” říká Max vážně a už zase tuším jakýsi „strašlivý tajem”, který mi nebude chtít říci.
Max najednou změní téma a ptá se na mou rodinu. Vyprávím mu svůj životní příběh. Některé vzpomínky ještě stále bolí. Max to ví, takže nechává svých obvyklých legrácek.
„Víš,” povídá, „jsem moc rád, že jsem si nemusel projít tím, čím ty. Toto je moc smutné a uznávám, že můj život byl zatím jako v bavlnce. Samé výběrové školy a univerzita Karlova v Praze, prostě nalajnovaný život. To třebas praděda Johan, tak ten byl opravdu dobrodruh!” A parťák vypráví příběh, který by i dnes mohl směle konkurovat „Dobyvatelům ztracené archy”, takové to bylo dobrodružství!
Nechci Maxovi křivdit, ale předpokládám, že si dost věcí k příběhu přidává sám. Má celkem dobrý vypravěčský talent. Jenže… co když opravdu jen vypráví příběh tak, jak se stal? Posuďte sami…
Johanův příběh
Johan se narodil Josefu a Aurelii Potůčkovým. Ti se čerstvě přestěhovali z Moravské vísky do tehdejší Vídně a představovali si, že Johan půjde jednou ve šlépějích svého otce, jenž byl koncipientem hlavní Vídeňské banky a měl slušně našlápnuto na to, aby si sám otevřel jednu z její poboček. Psal se právě rok 1880.
Malý Johan byl čertovské kvítko. O co byl jeho otec úspěšnější v zaměstnání a podnikání, o to víc byl malý Johan problémový. A to jak u domácích učitelů, kteří jej odmítali vyučovat, tak v různých internátech, kam jej otec za trest posílal i přes veškeré přímluvy matinky Aurelie, jenž přes to všechno darebáctví svého „Johánka” zbožňovala a předpovídala mu slavný a bohatý život. Johan se na internátu vždy nudil. Tady nešlo o učení. Tam nebyl problém vůbec. Jak přiznávali sami učitelé, tak to, co jiné děti zvládly za měsíc, to Johan uměl za necelý týden a pak zřejmě z nudy tropil různou neplechu.
Došlo to tak daleko, že otec vážně uvažoval dát jej někde do kadetky, kde už mu ty rošťárny z hlavy jistě vytlučou a opět jen úpěnlivé prosby Aurelie jej od toho záměru odrazovaly. Johan také jezdíval na Moravu ke svému dědovi, který mu často vyprávěl, jak „bojovali s Turkem”, jak byl ve válce za „teho Napolijóna” a další podobné příběhy. To pak Beskydy v očích malého Johana byly něco jako válečná pohoří a tak s místními kluky válčili o sto šest. Kdepak. Johan neprahnul po kariéře nějakého bankéře. Jeho vize byla jasná - stane se dobrodruhem!
Když se to dozvěděl Josef Potůček, Johan doma dostal karabáčem, co se do něj vlezlo, ale darmo byla veškerá námaha. Johan své sny snil dále. Když vyrostl, dal se odvést do armády. Aniž to tehdy tušil, pomalu se schylovalo k první světové válce. Potůček starší mezitím veškeré naděje na bankovnictví přenesl na mladšího Johanova bratra Frederika. Ten měl přece jen pro rodinnou tradici více pochopeni a vůbec - povahou byl pravý opak Johana.
Oba bratři se měli celkem rádi, avšak Johan přesto Frederikovi spoustu let vyčítal jeho slabou odvahu a „měšťáctví”, které z něj čišelo na sto honů. Nóbl způsoby, frak, bohaté večírky, úspěšné bankovnictví a bohatství - to byl Frederik. Divoká povaha, touha po nových světech, touha po nebezpečí, smysl pro fair-play, láska k venkovu a věčně bez peněz - to byl naopak Johan.
Nakonec mohl být táta Potůček spokojený. Jeho povinnosti bankéře převzal Frederik a ten nikdy na Johana nezanevřel. Sice říkával, že je to černá ovce rodiny, ale vždy to říkal s láskou. Když byl Frederik velmi starý, Maxův táta k němu - jako k prastrýci z Vídně, jenž bydlel v Alexandrii - jezdil na prázdniny. To pak Frederik vždy vzpomínal na svého bratra a Maxův táta si tehdy uvědomil, že prastrýc přes všechny úspěchy, kterých dosáhl, si přece jen alespoň na chvilku přál zažít jedno z Johanových dobrodružství.
Léta běžela. Johan se jako zázrakem vyhnul prvnímu velkému válečnému tažení národů. V té době už byl na cestě svých snů. Jeho armádní služba skončila dříve, než první válka národů začala. Protože rodiče už byli na zaslouženém odpočinku a všechno jmění spravoval Frederik, nemusel mít o peníze strach. Byl na své cesty štědře vybaven.
Frederik nikdy nezapomněl na své dětství, kdy jej všude možně ostatní vrstevníci šikanovali pro jeho dobráckou povahu. Johan, ač rebel a dobrodruh, přece jen vycítil, že mladší brácha potřebuje pomoci a tak se jej zastával kde mohl. Došlo to tak daleko, že Frederik měl pak vystaráno. Stačilo jen naznačit něco o svém bratru Johanovi a hned byl klid. I proto možná později Frederik financoval veškeré cesty svého bratra.
„Cesta snů” zavedla Johana do Afriky. Chtěl, po vzoru slavného cestovatele Emila Holuba, vidět Africké domorodé kmeny a napsat o nich cestopisy. Jenže osud měl s Johanem trošku jiné plány. Johan se nechal zlákat jako „kopáč do Jihoafrických diamantových dolů”, projevily se v něm bankéřské sklony a s vidinou toho, jak hrdě oznámí své úspěchy jednou otci, se dal najmout na tuto nelidskou dřinu. Pozdě pochopil, že se stal „moderním” otrokem. Dva roky musel těžce pracovat a nakonec se mu podařilo utéci. Bez peněz a jen s tím, co měl na sobě. Z Jižní Afriky až do Súdánu se musel protloukat, jak to jen šlo. Neměl možnost kontaktovat svého bratra a navíc v Evropě stále zuřila válka.
S myšlenkami, zda ještě někdy uvidí rodiče i bratra, měl namířeno na hranici ze Súdánu do Egypta. Zvěsti naznačovaly, že v Evropě jsou obrovské ztráty na životech, jdoucí do milionů! Johan nejednu noc protesknil a vyčítal si, že není se svými nejbližšími. Poprvé si uvědomil, co vlastně slovo „rodina” doopravdy znamená.
Dostal se do Meroe. To město se mu zalíbilo. Ale on chtěl dál, do Egypta. Už se viděl, jak překračuje katarakty na Nilu a pokračuje dále přes Elefantinu, aby se nakonec dostal až do Théb. A pak vzhůru k pyramidám! To, že jej čekal nemilosrdný pochod přes čtvrtý, třetí, druhý a první katarakt, bylo nutno projít Lybijskou poušť - to mu zatím na mysl nepřicházelo.
Johan měl své cíle. Byl dobrodruh a tak neúspěchy v diamantovém dole nijak nezviklaly jeho odhodlání dál pokračovat v cestování. Jenže právě Meroe se mu stalo osudovým. Dostal vysoké horečky a zimnici, když byl na výpravě po okolí. Snažil se i přes tyto potíže, kterými jej malárie sužovala, postupovat dále.
Jednou ráno, kdy se mu přece jen trochu ulevilo, se dostal až do míst, kde se v Nilu koupala dcera místního krále - Merea. Ta samozřejmě, jak jinak, vůbec neposlouchala nařízení svého otce, aby v žádném případě k Nilu bez doprovodu nechodila. Protože byla paličatá, jako její otec Mesehti, hravě přelstila své služebnice a vesele dováděla v ranním slunci.
V tu dobu ke břehu z pouště dorazil i Johan. Snad díky tomu, že mu tehdy bylo třicet pět let a tak byl v plné síle. Snad i díky otužilosti získané na cestách, se mu přes malárii a horečku dařilo jakž takž stát na nohou. Ale už tušil, že je s ním zle. Nevěda, kam se vrtnout, vracel se alespoň do Meroe, v domnění, že se ho snad místní na chvilku ujmou. Je fakt, že tam byl známou postavičkou, protože tu a tam pomohl místním se stavěním chýše a podobně. Takže dalo by se říci, že jisté preference měl, aby mu někdo pomohl.
Merea, které bylo dvacet let a dováděla ve vodě, si zatím nevšimla, že na břehu stojí jakýsi podivný bílý cizinec a nevěřícně hledí do Nilu, co že se to tam koupe za krásku a kde se ta kráska tam vůbec vzala. Popravdě - Johan si napřed myslel, že vše je jen vidina z horečky. Jenže i když mu momentálně mozek nefungoval tak, jak by zrovna potřeboval, jasně si uvědomoval, že v Nilu se přece nikdo sám nekoupe! Bylo to nebezpečné. Nil se hemžil nejen krokodýly, ale hlavně hrochy. A hroch, ač se zdá být neškodné zvíře na souši, tak ve vodě je to učiněný ďábel.
Pozdě si Merea uvědomila hroznou cenu za neuposlechnutí tátova příkazu. Byla asi deset metrů od břehu a tři metry od ní se na hladinu vynořil statný hroší samec s výhružným řevem! Merea, ač jinak statečná válečnice, která dovedla zručně zacházet jak s lukem tak s oštěpem, jen zůstala nehybně civět na tu obrovskou tlamu se dvěma skoro půlmetrovými zuby ve spodní čelisti. Pak začala nefalšovaně ryze žensky ječet tak, že Johan, jenž stále nevěřícně sledoval celou scénu, se probral z horečnaté letargie. Dobře věděl, co takový hroch dokáže. Byl svědkem jak jeden roztrhal vejpůl dva silné bojovníky jen za to, že plavali v jeho teritoriu!
Johan by v té chvíli dal cokoliv za to, aby měl u sebe pušku, ovšem už dávno neměl tu možnost ji mít. Na své cestě z Jižní Afriky se však naučil velmi dobře lovit oštěpem. A byl dokonce tak dobrý, že předčil i některé domorodce. Zařval, co mu hlasivky dovolily, aby upoutal pozornost hrocha. Merea přestala ječet, uviděla podivného bílého cizince a... lekla se znovu. Tohle už na ni bylo fakt moc! Johan využil toho, že se hroch otočil k němu a tak vší silou mrštil oštěpem po jeho otevřené tlamě. Byl to přesný zásah! Oštěp prorazil lebku hrocha a ten za strašného řevu dodělával ve vodě zbarvující se do ruda jeho krví.
Johan zahlédl, jak o několik desítek metrů dále se od břehu oddělily nějaké „klády”. To krokodýli ucítili kořist a vydali se k ní. Situace začínala být velmi nebezpečná! Merea nevěřícně stála nahá ve vodě a hleděla na skomírajícího hrocha a pak na Johana. Uvědomovala si, že ten cizinec ji zachránil, ale byl tak podivný. A ona se vůbec nedokázala hnout z místa! Johan se k ní přebrodil, nedbaje na slabost, rychle ji popadl a začal vléci ke břehu. Tam už se objevili první bojovníci krále Mesehtiho. Uviděli, jak neznámý cizinec zřejmě přepadl jejich mladou královnu, kterou tolik milovali a chránili!
Johan byl smrtelně unavený. Z posledních sil táhl z vody Mereu a ta se ho držela jako klíště. Viděl s výhružným křikem běžet bojovníky, ale než mu přišlo vůbec na mysl, že nejdou pomoci jemu a Mereyi, ale pouze Mereyi a on je právě považován za nepřítele, bylo už pozdě! Dva bojovníci přiskočili, vyrvali mu Mereu z náruče a hned se ji snažili odvést pryč. Další bojovník napřáhl oštěp a mrštil jím po Johanovi. Johan zlomek vteřiny před tím křivě šlápl na jakýsi hrbol ve vodě a zavrávoral. Oštěp mířený na Johanovo srdce jej trefil o patnáct centimetrů doprava. Johan ucítil strašnou bolest mezi ramenem a hrudníkem.
Udiveně se podíval, jak z těch míst trčí skoro dvoumetrový „klacek” a došlo mu, že Evropu už nikdy neuvidí. Merea začala znovu ječet, protože viděla, co se stalo. Vytrhla se bojovníkům a začala na ně řvát něco v Núbijštině. Ti viditelně znejistěli. Merea gestikulovala rukama, ukazovala na mrtvého hrocha ve vodě, kterého už stačili skoro roztrhat krokodýlové a pak ukazovala na Johana. Bylo zřejmé, že vysvětlovala situaci. Johan udělal ještě pár nejistých kroků po břehu. Podíval se na tu krásnou bojovnici a ona na něj. Jejich oči se na vteřinu setkaly... pak Johan pocítil ohromnou slabost v kolenou a ač se snažil zabránit pádu, nakonec zavrávoral a padal…
Mereyi bylo jasné, že cizinec je na tom hodně špatně! Jako bojovnice, znala dobře zranění, které oštěp dokáže způsobit a také byla zručným ranhojičem. Přiskočila k Johanovi a snažila se jej zachytit. Naštěstí ani ostatní bojovníci neváhali a tak během chvilky už Johana nesli směrem ke královskému sídlu. Jasně, že Mesehti už o všem věděl! A tak spěchal i se svými ranhojiči, aby se pokusili cizince zachránit. Johan zatím ležel v jedné z chýší na provizorním stole a pot se z něj jen lil. Čtyři chlapi měli co dělat, aby jej udrželi, jak sebou zmítal bolestí a horečkou! Jeden z bojovníků se snažil vytáhnout z jeho hrudi oštěp.
Mesehti chtěl nejprve zle vyčinit dceři za neuposlechnutí příkazu, avšak náhle si uvědomil, že Merea se velmi změnila. Najednou ji viděl jinak, než jenom jako neposednou uličnici a bojovnici na lovu. Jeho dcera seděla u Johana a snažila se jej utišit slovy, utírala mu pot a slzy, hladila jej a držela jeho hlavu v dlaních. Mesehti si uvědomil, že jeho dcera se zamilovala do cizince. A to byl problém. Kdyby to bylo za jiných okolností, učinil by tomu rázný konec. Ale ten cizinec zachránil jeho dceru před smrtí! A to znamenalo podle tradice, že jeho dcera je navždy cizinci povinována a jeho rod také. Zachmuřeně si Johana prohlížel a už viděl tu řevnivost, která nastane ve vesnici. Merea měla totiž mnoho nápadníků. Tak snad uznají tradice a povinnosti, které nyní vůči tomu cizinci nastaly.
Mesehti dovedl ocenit bojovníka a u cizince bylo vidět, že v něm duch bojovníka je. Král ještě chvilku promlouval s ranhojičem. Ten jej upozornil, že cizinec má delší dobu malárii, takže naděje na vyléčení velká nebude, protože je nyní velmi oslabený. Řekl to však potichu, aby to Merea neslyšela. Mesehti poručil, aby udělal všechno pro uzdravení onoho cizince. Ranhojič se uklonil. I on chápal, že cizinec zachránil jeho budoucí královnu a to vyžadovalo náležitou úctu. Mesehti se ještě jednou podíval na Johana a odešel z místnosti.
Tři dny a tři noci se Johan zmítal mezi životem a smrtí. Jeho duše vzlétala z těla k nebesům, aby se opět do těla vracela. A Merea toto vše prožívala s ním. Ta tam byla velká nebojácná bojovnice. Nyní byla tou nejpečlivější ošetřovatelkou na světě. Bděla u něj dnem i nocí, až ji i Mesehti několikrát musel osobně domlouvat. Johan v horečkách blouznil a mluvil pro ni velmi divným jazykem... zdálo se jí, že někoho volá, ale nechápala koho. Snad své bohy? Blížil se kritický čtvrtý den.
Ranhojič a šaman v jedné osobě vysvětlil Mereyi, že jestli cizinec překoná následující noc, přežije. Jenže Johana rozpalovala horečka tak, že jej opět museli držet bojovníci, jak sebou cloumal! Šaman se rozhodl provést očistný obřad pramáti a bohyně Núbijců, podle které se jmenovalo jak město, tak královská dcera. Celou noc venku před chýší do rytmu bubnů tancovala celá vesnice. Celou noc šaman v chýši prováděl zaříkávání a mocná zaklínadla, které znali pouze vyvolení tohoto mocného království Kuš. Celou noc Merea dělala vše možné, aby Johanovi jakkoliv ulehčila trýzeň. Blížilo se ráno.
Za rozbřesku tanec a bubnování ustalo. Šaman přestal zaříkávat a zkoumavě sledoval cizince. Ten křečovitě dýchal. Nakonec se vzepjal ve strašné křeči a hlasité dýchání umlklo. Merea propukla v srdceryvný pláč. Jenomže šaman se usmál. Pochopil, že cizinec přešel konečně do klidného spánku. Hned na to upozornil královskou dceru. Merea se utišila. Podívala se něžně na Johana a vyčerpáním se skácela šamanovi do náruče. Ihned přiběhly její služebné, aby ji odnesly na lůžko, ale šaman přísně poručil, aby jí ustlaly hned vedle cizince. I jemu bylo jasné, že Merea cizince miluje.
(No. Tak na rovinu - když Maxe poslouchám, jak si tam zdatně přidává různé „lávstory” prvky, tak je jasné, že se minul povoláním. Měl jít studovat divadlo a střihnout si třebas Hamleta, protože jak vypráví Johanův příběh, tak to naznačuje, že by měl v divadle slušný úspěch. Doják jako prase. Ale nehnu ani brvou a nechám jej vyprávět, protože tohle přerušovat, by byla velká škoda ;o)
Když se navečer Johan probudil, připadal si, jakoby vše byl jen těžký sen, ale obvazy na hrudi mluvily samy za všechno. Podíval se vedle sebe a uvědomil si, že se na něj dívá ona krásná bojovnice. Jejich oči se setkaly. Johan pochopil, že to ona s ním byla všechny ty poslední dny a noci a ošetřovala jej. Cítil v jejím pohledu lásku a oddanost. A pak mu došlo několik informací naráz. Jedna z nich byla ta, že tu dívku miluje. Druhá byla o tom, že zřejmě končí život dobrodruha a třetí, že je čas se usadit. Padla na něj slastná únava a Johan opět usnul dlouhým a zdravým spánkem. A ještě, než usnul cítil, jak jej Merea hladí.
Tak se praděda Johan stal manželem pozdější královny Mereyi a proslavil se jak tím, že dlouhá léta prováděl karavany místních lidí i cizinců přes katarakty Nilu až do Egypta a zpět, tak i tím, že nechal poslat z Evropy různá technická vybavení a usnadnil tak dřinu mnoha lidem. Núbijci si Johana zamilovali pro jeho ráznou, ale přímou povahu. Co řekl, to udělal. Dalo se na něj spolehnout. Johan s Mereou se také vydali na cestu po Evropě. Johan chtěl ještě vidět svou rodnou zemi a také rodiče a bratra ve Vídni.
Pobývali v Evropě skoro rok. Nejprve jeli do Vídně k rodičům a bratrovi. Nutno dodat, že Merea budila všude velké pozdvižení a to jak pro svou ebenově černou pleť, tak i pro svou atletickou postavu, kterou ji nejedna Evropanka záviděla. A malý Johan Mesehti Potucek, jejich jediný syn cestoval s nimi. Otec Johana staršího konečně uznal, že jeho syn ušel kus cesty. Ve své závěti mu přenechal značnou část jmění, které Johan dal do spravování svému bratru Frederikovi. Pak cestovali na Moravu kde také žila v Beskydech početná část rodiny Potůčkových. Tam si to malý Johan zamiloval. Mohl oči nechat na přírodě, která byla tolik odlišná od vyprahlé Núbijské pouště a nemohl pochopit, že tu nikde žádná poušť není.
Johan s manželkou navštívili i jedno z nejkrásnějších měst na světě. Merea si Prahu doslova zamilovala na první pohled! Něco tak neskutečného si předtím neuměla představit a hlavně cítila mystičnost tohoto převelikého města. Pak je postihla velmi smutná událost. Zemřel Josef Potůček ve svých požehnaných osmdesáti letech a než Johan dorazil do Vídně, tak žalem zemřela i maminka Aurelie. Johan několik nocí tesknil po rodičích a nebýt Mereyi, kdo ví, zda by se mu nevrátila malárie, která z těla nikdy nemizí a jen čeká na oslabené tělo, nejlépe po nějaké psychické zátěži.
Vrátili se to města Meroe v Núbii. Jednoho dne, se Johan dozvěděl od místního šamana zlou zprávu. Něco se v Evropě chystalo a bylo to strašné. Šaman viděl nějakého obrovského černého ptáka, jak se vznáší nad Evropskými zeměmi. Důrazně doporučil Johanovi, aby neprodleně přestěhoval příbuzné pryč. A tak Johan, tentokrát sám, vyrazil zpět do Evropy. Psal se rok 1937 a schylovalo se k druhé světové válce.
Frederik bratra poslechl. Okamžitě kontaktoval banky v Alexandrii a převedl tam veškeré jmění. Zato na Moravě Johan nepochodil. Nikdo nechtěl nikam. Tak alespoň přislíbil veškerou možnou pomoc v případě nouze.
Léta běžela. Druhá velká válka národů skončila a v Evropě nastal konečně mír. Z malého Johana Mesehtiho se stal zdatný mladík. Vystudoval architekturu v Praze. Každý víkend jezdíval k příbuzným na Moravu, kam Johan starší, jeho otec, štědře posílal finanční dary. Jenže v tehdejším Československu bylo vše přísné. Potůčkovi na Moravě měli štěstí, že dary přicházely ze spřátelené země, ale i tak měli sem tam problém vše ustát. Mladý Johan Mesehti si nakonec na univerzitě v Praze našel manželku Libuši. Oba po promoci přijali úkol - pomoci budovat Asuánskou přehradu v Egyptě.
(Tehdy Čechoslováci v opravdu zabodovali a byli tam považování takřka za rovné starověkým faraónům, protože dokázali nemožné - památky, které byly Egypťanům velmi drahé, přestěhovali mimo plánovanou vodní hladinu Asuánské přehrady, což se opravdu rovnalo práci faraónů! A Johan jako jeden z poradců měl tu čest se na tom podílet. Díky tomu vyšlapal cestu pro svého syna Maxmiliána, který později působil na ambasádách v Egyptě a Súdánu.)
Johan dobrodruh (dědeček Maxmiliána staršího) se dožil téměř sta let a jeho bratr Frederik devadesátky. Merea přežila svého manžela o pouhých pět let. Nedokázala bez něj žít. Maxův otec si na babičku Mereu dobře pamatoval. Vždy, když za ní přijel, tak pookřála. Rozmazlovala jej a předpověděla mu syna. Maxův táta také dobře pamatoval i dědu Johana a prastrýce Frederika. Ti dva se v pozdějším věku vídali velmi často. Jako by si chtěli vynahradit, že spolu netrávili mládí. A jak vzpomínala prababička Merea, dohadovali se někdy jako malí kluci, až je musela prý krotit.
… a to je konec příběhu.
„No pane jo! Nádherný příběh! Buď na svou rodinu náležitě hrdý člověče,” uznale říkám Maxovi. „Ty jsi nikdy prababičku Mereu nepoznal?” ptám se.
Max chvíli přemýšlí. „Snad když jsem byl novorozeně, ale to si nejsem jistý a naši mi o tom nikdy nevyprávěli.”
Jsme už přes hodinu na cestě. To vyprávění o pradědovi bylo krásné, i když určitě přibarvené. Zkouším si představit Mereu, jak asi vypadala. Max tvrdí, že v albu mají její fotky. Přesto, že se velmi nerada fotila. Nechala se k tomu vždy dlouho přemlouvat, jak si vzpomínal Maxův táta.
Venku je nádherný jasný den. Julie vzadu ještě pořád má svou zábavu a sem tam spokojeně něco zažvatlá.
„Tak co teda bude s tím dnešním naším prvním úkolem?” ptám se zvědavě Maxe.
„No jo, člověče, to je pravda. Takže - náš první úkol nás čeká pár kilometrů za Brnem. Je tam nějaká stará chata v lesích a hodně lidí prohlásilo, že tam prý straší. Náš úkol je - zmapovat celou událost, nafotit a nainstalovat tam kamery s nočním viděním. Máme to zkusit do rána sledovat, co se tam bude dít.” popisuje Max naši první práci. „Starosta z obce Mstěnice, kam teď vlastně jedeme, přislíbil za zdokumentování jevu pár tisíc. Sám má podezření, že se tam jen scházejí zřejmě místní satanisti, ale ti prý všechno popřeli a přiznali, že i oni odtud museli utéci, když tam jednou zkusili nějaký rituál.„
„Co když se tam opravdu něco děje? To bude docela drsné, nemyslíš?” prohodí Max rádoby rozšafně otázku. Jen kývnu na souhlas.
„Bojíš se?” ptá se mě znovu, ale tentokrát v dotazu neslyším žádnou posměšnou ironii.
„Jo, přiznávám, že mi to není příjemné tam být v noci.”
„To je dobře, že se bojíš... Protože já, ty vole, taky! Když už to prohnalo i satanisty, tak to musí bejt sakra rachot v ,Bronxu‘!” odpovídá Max.
Právě míjíme ceduli s názvem MSTĚNICE.
