Kapitola čtvrtá: Julie
Z parkoviště vyrážíme nejprve nakoupit drobnosti na zítra. Jak Max podotknul, tak je potřeba mít v autě vše, co by nám mohlo někde v terénu chybět. Můj názor je, že zas se nic nemá přehánět. Ale on je tu šéf.
Auťák je fakt pohodlný. Max předvádí postupně všechny vychytávky, které se dají nastavit a je to velká paráda. Zkouším nenápadně naťuknout tu záležitost se zítřejší „zakázkou”, ale ani Max nic určitého neví.
„On náš dědek má občas takový smysl pro humor. A když si něco umane, tak je jak koza a nic s ním nehne. To určitě zdědil po své prababičce, co byla prý také paličatá,” povídá mi.
Chystám se mu odpovědět, když najednou slyším od zadních sedadel podivný zvuk. Něco jako takový táhlý divný tón. Ne moc hlasitý, ale přesto dost silný na to, aby upoutal moji pozornost! Dívám se do zpětného zrcátka, co tam vzadu je. Vidím však pouze prázdné sedáky. Max si všimne, že nějak divně pozoruji zadní prostory auta.
„Co je, čéče? Vypadáš, jako by ses něčeho polekal,” povídá mi se starostlivým výrazem v očích.
„Ani ne, jen jsem něco zaslechl tam vzadu,” povídám mu.
„No fajn. Ale stejně si myslím, že něco není o.k.” snaží se evidentně Max ze mě dostat, co tak asi můžu pozorovat vzadu v autě.
Na to mu neodpovídám, protože opět slyším další zvuk. Tentokrát je to směsice tónů. Kouknu nenápadně na Maxe, ale zdá se, že nic nepozoruje. Co to, sakra, může být?! pomyslím si. „Poslouchej, Maxi, fakt jsi nic neslyšel?”
„Ne, opravdu.” diví se Max. „Co jsi teda slyšel?” ptá se.
„Nevím. Prostě nějaké divné pazvuky.” snažím se vysvětlit.
„No tak je napodob, no. Když je neumíš popsat, ne?” ušklíbne se Max.
„Jasně. Budu tu dělat šaška pro tvoje pobavení viď?” povídám už naštvaně. „Zase legrácky? Zdá se, že to bude s tebou srandy hrb, co? Jako s tím pokladem.” dodávám vyčítavě a znovu se na Maxe podívám. Zdá se, že jsem ho tím naštváním vyvedl poněkud z míry. Takže asi neví nic...
„Dobře, tak prostě pokud to neumíš vysvětlit, pak to neřeš, no. Jako nemůžu za to, že ty něco slyšíš. Nech to plavat. Zřejmě jsi měl dnes ze všeho moc dojmů. To pak někdy nervy hrajou. Kašli na nějaký podělaný zvuky,” snaží se mně Max uklidnit, ale moc to nefunguje.
Zvuky jsou nyní slyšet víc za mnou! Celá série tónů, které jsou nepopsatelné! Teď dokonce jakýsi skřek. A další. A znovu!
Bože! Začínám panikařit a potím se v tuto chvíli tak, jako bych stál pod vodopádem.
„Podívej, jestli je ti blbě, tak dáme pauzu. Zřejmě ti něco nesedlo z té naší svačinky. To víš, ona mamka někdy používá různé věci z kuchyní těch našich předků.” říká Max.
Jenže skoro ho neslyším. Je to strašné, ale ty hrozné zvuky se linou určitě zezadu, jako by tam něco bylo! Třeštím oči opět na zpětné zrcátko a… nic tam nevidím! Otáčím se a pohlédnu na sedáky. Nic tam není!
„Tak co? Zastavíme?” ptá se Max znovu. Kývnu, že ano a Max hledá někde vhodné místo, protože zastavit na nepřehledném úseku, to je vstupenka rovnou do pekla.
A zvuky nabývají na síle! Co zvuky… Spíše jednolitý, příšerný řev se line kolem mé hlavy a je to něco strašlivého, tohle slyšet! V panice letmo zahlédnu Maxe, který kupodivu v klidu odbočuje na menší plac u pole. Jak je to možné, že on nic neslyší?!
Konečně zastavujeme. Najednou se i s Maxem něco děje! Má ve tváři zvláštní křečovitý výraz a divně gestikuluje rukama, jako by chtěl cosi říci, ale nejde to. Něco mě ŠTÍPNE do ucha!! Úplně propadám panice. Vypadnu ven z auta. Zaslechnu velmi zvláštní nakřáplý hlas, který říká něco jako - „ AU... DARRREBÁÁÁKU.!”
Max vypadává ven také. Jenže co to? Ten zatracený bídák se směje tak, až pláče. No představte si to! Má těžký záchvat smíchu a potácí se vedle auta a nemůže popadnout dech! Pořád ukazuje na mě a něco mi chce říci, ale další a další záchvaty smíchu mu nedovolují nic vyslovit. No to je teda bezvadné. Max si ze mě znovu vystřelil! Jenže mi to moc legrační nepřipadá. Naopak se cítím dost uražený a mám sto chutí toho mezulána drapnout pod krkem a zamést s ním minimálně jeden pruh asfaltky v nejbližším okolí!
Snažím se hodit trochu do klidu, protože nemíním, aby si ze mě ten dareba jeden dělal legraci ještě víc! Ten se však řehtá pořád jako blázen a ne a ne přestat! Podívám se do auta a. najednou je mi vše jasné. Tam, na mém sedáku vedle opěrky hlavy sedí papoušek Žako a něco si pro sebe žvatlá!
„TY VOLE!!!” řvu na Maxe, ale ten se znovu válí smíchem.
Trvá to dobrých deset minut, než se to „Maxi-pako” uklidní. Čekám nějaké vysvětlení a pořád cítím křivdu. Nemám vůbec rád, když si někdo ze mě dělá dobrý den. Jenomže Max je evidentně velmi spokojený. Jde k autu, naklání se dovnitř a papoušek mu slétne na hřbet ruky. „Seznamte se, prosím.” povídá ten šílenec. „Tohle je naše Jůlinka a tohle je prozatím pořád ještě můj kolega Martin” a dělá u toho okázalá gesta jako při představování dvou lidí na plese.
„Cvoku!” říkám pořád naštvaně, ale napřahuji ruku směrem k papouškovi, abych si jej pohladil, nebo tak něco. Ovšem „opeřená dáma” o nějaké seznamování nemá zájem.
„No ffuj. Darrrebááku. Jedeš? Kšššiccc!” zakřičí ta „Žačice” a ožene se zobákem po mojí ruce. No tak to je teda vrchol! Max se samozřejmě znovu kření jak tele na vrata, při tom ovšem hladí papouška a mluví s ním. Zdá se, že Jůlie je také pěkně naštvaná. „Max darrrebáák... Jůůůlinka hlad... Jůůůlinka sama... Jůůůlinka smutno... Darrrebáku... Kocourrrku... Krrrkoune,” povídá papagája. Pochopím, že si stěžuje na Maxe.
Ten nelení a hned z kapsy vytahuje nějakou speciální sušenku a nabízí ji Jůlii. Ta vděčně dobrůtku zblajzne, jakoby nejméně týden hladověla, ale při tom žalostně píská a vydává „skřeky džungle”.
„Jo, kamaráde. Není nad nasraného papouška.” poznamenává Max. „Tak už víš, kdo dělal ty skřeky?” ptá se s poťouchlým výrazem.
„Sem si to moh myslet, že je to zas nějaká tvoje legrácka. Málem bylo po mně,” vyčítám Maxovi.
„Trp kozáče. Budeš Atamanem,” říká Max ironicky. „Toto byla vážně sranda. A víš... nemohl jsem tomu odolat. Fakt soráč, kámo. Kdyby ses tak, člověče, viděl! Neskutečné! Kolosální. Skrytá kamera hadra!” usmívá se spokojeně.
„Chápu. Někomu stačí ke štěstí infarkt druhých, že?” odsekávám, ale už se cítím přece jen o poznání lépe.
„Pokud chceš řešit záhady, tak toto byl dobrý trénink. Věř tomu, že až zažiješ nějakého toho poltergeista, tak to teprve poznáš, jak pracujou nervy! A dal bys v té chvíli cokoliv za to, aby to byla jen Jůlie.” povídá nyní už vážně Max. „Tady máš... na... a dej ji tu sušenku.” podává mi Max něco, co se skládá z nějakých zrníček a má to tvar kolečka.
Beru to kulaté ptačí žrádlo a po Maxově vzoru jej rozdrobím v dlani. Jakmile ruku natáhnu směrem k Jůlii, ta nejprve opatrně nahlíží, co že to v té dlani mám, ale na Maxovo pobízení nakonec přeletí na moji ruku a jako na bidýlku se pomalu posunuje k dobrůtce. Je to zvláštní pocit. Uvědomím si, že na Žaka je dost velká. Ptám se, jestli je to nějaký speciální druh. Jůlie bere z mé dlaně kousek po kousku nabízené jídlo, jako nóbl dáma a tyto kousky postupně pojídá.
„Jo, je to vzácnější druh, který se běžně nevyskytuje. Větší, učenlivější a dožívá se více let, než běžný Žako. A také je náročnější, samotu nesnáší a nespokojenost umí dát pořádně najevo. Jen počkej, Julča nám to bude vyčítat ještě celou cestu, protože jsem na ni fakt zapomněl. Vlastně za to můžeš ty.” povídá opět poťouchle Max.
„Co? Já? Jak já?” divím se.
„Protože jsem právě pro ni šel do auta, ale zahlíd jsem tě, jak se nám motáš po zahradě. No a zbytek už znáš. Naštěstí Jůlie nikdy neopouští známé věci a lidi jen tak svévolně. Jistě sis všiml, že jsme venku a ona nikam neletí. Je chytrá a dobře ví, ke komu patří. Můžeš ji nechat klidně celý den třebas tady v autě s otevřenými okny a večer ji tam najdeš. I když to není zrovna dobrý nápad, protože ona fakt vyžaduje společnost a jakmile se začne nudit, tak je schopná ničit sedáky na truc, což už jednou udělala tátovi,” vzpomíná Max. „Se divím, že to nedopadlo tak i dnes. Byla tam celé odpoledne. Ale ona mě má ráda a páníčkovi by toto neudělala, viď, Jůlinko?” něžně hladí Max papouška.
„Jůůůlinka miláček... Jůůůlinka samota... Max dacan... milááčku... ptáááčku... jarabáááčku.” odpoví mu na to Jůlie a klovne jej do ruky. Ovšem ne moc. Spíše to bylo něco jako pokárání za to, že musela být celé odpoledne v autě samotná.
Max mi vypráví, jak vlastně k tomu papouškovi přišel. Je to dárek od jeho dědečka. A není to dárek ledajaký. Když bylo Maxovi dvacet tři let, tak hned po promoci jel i s rodiči do Egypta, kde bydlí jeho dědeček. Ten jej vzal na návštěvu do vesnice předků své mámy, Maxovy prababičky, do Meroe (nachází se na východním břehu Nilu, na území dnešního Súdánu). Prababička byla dcerou Núbijského krále a válečníka. Max svého dědu znal a věděl, že má kořeny z této části světa. Avšak poprvé mohl lépe poznat místa svých předků. Působilo to na něj velmi nezvykle. Ne, že by nikdy před tím v Egyptě a Súdánu nebyl, naopak - dětství tam trávil často. Ale protože už několik let s rodinou pobýval v Evropě, tak na něj zapůsobil právě ten kontrast dvou „různých světů”. A navíc, když je člověk v dětských letech, tak se o takové záležitosti moc nezajímá.
Děda vzal Maxe ke „stařešinovi”, aby poznal zvyky dávných předků. Také si přál, aby Max oslavil promoci netradičně. „Stařešina„ ovšem nebyl nikdo jiný, než místní šaman. Max tehdy netušil, že je to dědečkův bratranec. Dědeček chtěl pro svého vnuka jen to nejlepší a věřte mi, že nic lepšího, než pořádné „posichrování duše i těla člověka” prastarým tajemným rituálem opravdu není. To, že se Max z toho málem připosral, nemusím snad ani dodávat. Takové rituály nebývají žádná legrace, protože…
Meroe, dnešní Súdán, rok 1998
… byly právě zapáleny ohně a celá vesnice tančí tajemný tanec, který je spojuje s matkou Zemí. Všichni jsou pomalováni válečnými a slavnostními ornamenty po celém těle. I Max je nucen se přizpůsobit. Jak malováním, tak i tancem. Je to pro něj velká zkušenost. Šaman drmolí tajemné formule a často mění intonaci hlasu. Vypadá to, že se chvílemi s někým dohaduje, hned na to zase někoho o něco prosí, pak náhle něco někomu přikazuje. Děda, jenž stojí poblíž, vysvětluje Maxovi, že šaman od něj odhání zlé duchy a žádá ty dobré, aby mu přinášeli štěstí po celý život. Maxovi dochází, že toto je ten dárek a je za to nevýslovně vděčný jak dědečkovi, tak i tomu šamanovi. Tanec probíhá skoro celou noc. Kolem druhé ranní se najednou všichni zastaví.
„Předstup!” hřímá mocným hlasem šaman a ukazuje na Maxe. Ten poslechne, ani se nestačil podivit, že šaman mluví česky. „Ty. velký potomek mnoha rodů. Ty potomek Bohemia. Moravia. Ty potomek královny Meroe. Potomek mocných vladařů a náčelníků. Tvůj život být mocný a ušlechtilý.” promlouvá k Maxovi.
(Jistě, že šaman češtinu trochu zná, když patří do rodiny Maxova dědečka a je tak vlastně Maxův vzdálený prastrýc! Jenomže toto bylo Maxovi kvůli „správnému efektu„ zatajeno. Naštěstí to Max nikdy nepokazil tím, že by se zajímal, kdo je kdo. Šaman si bohužel přisvojil přízvuk, který je pro cizince typický. Čeština je velmi těžký jazyk. Snažil se sice často mluvit česky, ovšem onoho přízvuku se už nikdy nezbavil.)
Proslov pokračuje. Max má trochu strach a také velkou úctu. Nejen před šamanem. Vždyť zástup lidí barvy ebenového dřeva s pomalovanými těly by nahnal hrůzu každému Evropanovi!
Vtom se šaman odmlčí a zdá se, že překvapeně naslouchá nějakému tajemnému hlasu, který může slyšet jenom on.
„Duchové vzkazují. Duchové si žádají! Pokud ty poslechneš radu ze světa mrtvých, pak ochranu před nebezpečími získáš! Ty však uvědomit, že duchové žádat odvahu. VELKOU odvahu!”
Max toto vše považuje za velmi zdařilé představení. Slavnost se opravdu vydařila, to se musí nechat, pomyslí si. Postřehne však ke svému údivu, že dědeček, rodiče i sestra zneklidněli.
Šaman opět zaříkává ve své tajemné řeči Núbijské. Promlouvá s nebesy, obraceje při tom hlavu ke hvězdám a hned na to jako by někoho káral a odháněl, aby poté opět někoho o něco žádal. Znovu se dívá na Maxe. Ten si uvědomí, že jde do tuhého.
„Ty mít život šťastný, pokud ukázat odvahu Mereyi, královně a pramáti tvých předků. Ona tě vidí, Maxi...! Ona zří ve tvé duši sílu pradávných Sláve! Ona mít dárek pro tebe. Ten dárek provázet tě životem. Avšak jen tehdy, pokud mít odvahu si pro něj jít! Jdi k velké mohyle předků v hodinu mrtvých a vem si, co tobě náleží! JDI!” majestátně pronese šaman a mocným gestem dá najevo, že obřad končí.
Současnost
„No a tak jsem ti tam, čéče, fakt teda šel. To víš, jít na pohřebiště Núbijců, navíc tak ve tři ráno, to není žádná sranda. Na duchy jsem tehdy moc nevěřil, bál jsem se spíše nočních dravců, kterých tam bylo hodně. A smečka hyen byli ti nejpříjemnější z nich. To jsem ovšem ještě netušil, co tam uvidím.” vypráví Max a pokračuje: „Podivné už bylo to, že jsem vůbec směl na to pohřebiště vstoupit, protože by to jindy bylo považováno za svatokrádež.”
„Myslíš nějaké to ,tabu‘?” ptám se.
„Jo, přesně tak. Jsou v tomhle ohledu dost přísní. Vydal jsem se teda na cestu. Bylo kolem třetí ráno a poušť okolo oázy jen podmalovávala celou scenérii do ironicky tmavých odstínů žluté a hnědé na zemi, tmavě modré až černé na nebi. Myriády hvězd zářily, navíc byl úplněk,” zasnil se na chvíli Max. „No pohoda a romantika. Ani si neumíš představit, jak nádherné jsou tam scenérie. Noční obloha je jako chrám plný hvězd. Jenže z toho mě hned dostalo pochechtávání hyen, které se táhly za mnou a braly mě, jako jistou kořist. Měl jsem sebou jen nůž. Nic víc nebylo povolené,” dodává.
Zkouším si celou tu scénu představit. Trošku mi to připomíná „stezku odvahy na táboře”, ale v takovém tom dospěláckém provedení. „Myslíš, že tě místní nesledovali a nedělali ti nějakou tajnou ochranku?” poznamenávám a ušklíbnu se, protože mám pocit, že by nenechali takového Evropana jen tak pobíhat mezi „predátory noci” a ještě po pohřebišti.
Max se na mně vážně podívá. „To je otázka cti. Nijak by ti nepomohlo, kdybys měl složit nějakou zkoušku a pak se dozvěděl, že vše je jen fraška. Oni přísně dbají na hrdost a samostatnost jednotlivce. Navíc, v té chvíli mě něco takového ani nenapadlo.” Pak pokračuje: „Postupoval jsem nocí k pohřebišti a snažil se nepanikařit. Musel jsem naslouchat zvukům kolem sebe, zda se někde neplazí had. Toho v noci nevidíš, jen slyšíš. Párkrát na mě nějaká hyena štěkla kousek za mnou, ale jakmile jsem se po ní ohnal, tak odběhla pryč. Smečka vyčkávala a já to cítil.” pokračuje Max ve vyprávění.
Snažím se jej nepřerušovat dotazy. Je to dost napínavé. Max tedy pokračuje: „Dorazil jsem na pohřebiště. Hlavní mohyla se tyčí na takovém písčitém pahorku. Blížím se k ní. A něco slyším. Takové podivné skřeky a naříkání. To víš, že se mi zježily chlupy i na místech, na kterých jsem myslel, že chlupy nemám. Chvilku jsem sbíral odvahu. Hyeny začaly výt a naříkat. Hned jsem si vzpomněl, že podle pověstí hyeny naříkají, když cítí duše mrtvých! Si můžeš myslet, jak mi bylo,” skoro si stěžuje Max i teď, po těch letech.
Chvíli dává pauzu a pak pokračuje: „Už jsem byl skoro u mohyly. Něco se tam pohybovalo, bylo to takové malé a vydávalo to ty pazvuky! Překonal jsem první úlek a šel se na to kouknout. A co myslíš, že jsem našel? No tuhle Julču přece! Malá, opeřená, drápky křivé, hlas vichřice podoba.” dodal Max s úsměvem. „Ona dělala ten rambajz a ty divné zvuky. Ihned spustila to svoje láteření. Něco v Núbijštině a něco po našem. Došlo mi, že dědeček se s šamanem snažili, aby tahle ,opeřenice‘ něco uměla. Ovšem když jsem se později vítězně vrátil do vesnice a všichni jistě v hraném úžasu padali na kolena a vzdávali poctu bohyni Mereyi, tak jak děda, tak i šaman popřeli, že by kdy toho papouška před tím viděli. Je ti jasné, že v tomto případě museli lhát, ne?”
„Myslíš, že lidi, kteří mluví vždy pravdu a potrpí si na dodržení tradic, tak že by ti lhali jen proto, abys měl pocit, že máš vyjímečného papagáju?” ptám se.
„Tak určitě. Jiné vysvětlení nepřipadá v úvahu. Nebo snad myslíš, že se ten papouch zhmotnil z ničeho a už rovnou znal spoustu slov v obou jazycích?” ironicky poznamenává Max.
„No jasně,” říkám, „to je nepravděpodobné. Ovšem naznačil jsi, žes tam viděl něco. A znělo to, že jsi viděl ještě něco jiného, než jen Julču, že?” Zdá se, že jsem takzvaně „zaťal do živého”. Maxovi se moc nechce do dalšího vyprávění. Julča mezitím opět změnila stanoviště. Přeletěla mi na rameno. Teď vypadám jak starý mořský pirát z ostrova pokladů. Max, ten volek-pacholek, se řehtá znovu. Mám strach, aby mě Julča neklovla do ucha. Jestli něco o Žakovi vím, pak je to jistota, s jakou dokážou louskat ořechy. A takové ucho, to by bylo jako když střihnete nůžkami papír! Naštěstí se zdá, že Julča takový úmysl nemá. Pojednou se o mně otře hlavou a řekne něco, co zní jako „miláááček. Krrrkoun. Jůlinka hlad. Dobrůůůtka... Dej dobrůůůtku... Krrrkoune... Kočičko...” a ještě pár slov zřejmě v Núbijštině.
Max mi podává další „sušenky” a zatímco Julča vděčně pojídá „dobrůůůtku”, tak pokračuje: „Když jsem tam viděl Julču, tak jsem se tam začal málem smát. Chtěl jsem ji vzít a divil se, jak mi ochotně vylezla na ruku. Jako by mě léta znala. Otočil jsem se a pomalu šel ven z pohřebiště, když tu jsem měl neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Otočil jsem se znovu, podíval k pohřebišti a… tam před mohylou, stála postava ženy! Vypadala přesně tak, jako na malbách - Merea, matka mých předků, velká bojovnice, královna a vědma.”
„Tak to mohl být kdokoliv,” konstatuji suše.
„Mohl, to máš recht, to jsem si myslel hned. Ovšem také mi došlo, co je na tom divného. Viděl jsem skrz tu postavu mohylu! To už jsem se pořádně polekal. A aby toho nebylo málo, tak do toho ještě spustila Julča. Začala se uklánět tím svým papouščím způsobem a pořád opakovala - Merea... Óó Merea... - a pak začala vydávat zvuky, které věrně napodobovaly bubnování při jednom rituálu. Víš, jindy by to znělo hodně legračně, ale já tam stál, civěl na tu postavu, na ruce ,bubnujícího‘ papoucha a byl zelený strachem! Působilo to velmi přízračně a až neskutečně.” Max se opět na chvilku odmlčel. Bylo jasné, že mu to stále vrtá hlavou. Pak dodal: „Víš co bylo ještě divné? Že jsem při tom slyšel uvnitř hlavy hlas. Byl fakt příjemný, ženský, a říkal, že pokud budu odvážný a neudělám nějaký podraz na nikoho, pak budu mít vždy štěstí a nemusím se bát. Potom Julča ztichla a ta postava prostě zmizela! Stál jsem najednou opět u východu z pohřebiště se smečkou hyen za zády.”
„To je krásný příběh,” uznávám. „Co na to děda a šaman? Co na to rodiče? Vyprávěl jsi jim o tom?”
„To víš že jo. Šaman mi připomněl, ať poděkuju Mereyi za to, že jsem ji směl vidět, děda byl podobného názoru a táta s mámou byli spíše zdrženlivější. Naznačili, že sice něco na tom jistě je, ale byla to na druhou stranu moje oslava, takže místní lidi mohli toto vše udělat jako překvápko. Napadlo mě také, že něco mohlo být i v jídle. Víš, taková nějaká halucinogenní sračka, co po ní pak vidíš šest prstů na ruce, nebo třebas most tam, kde není. Jenže oni tohle na mé oslavě snad nepoužili. Takže zřejmě jsem tehdy poprvé v životě čuchnul k tomu, jaké to je když se setkáš s ,pravou duchařinou‘.”
Sedíme a přemýšlíme oba nad Maxovým příběhem. Julča se evidentně znovu nudí. Slétla nyní do auta a pochoduje si po palubce. Zaujala ji chromovaná ozdoba na volantu. Zkouší ji zobákem. Mačká tak klakson. Julča vylekaně uskočí až na opěradlo sedáku řidiče a spustí: „No fůůůj! Jedešš! Darrrebááku... Všiváááku... Ššššiiic!” a po chvilce dalšího ryze papouščího naříkání a fňukání opět hledá další objekt zájmu.
„No a jak je stará?” ptám se na věk papouška.
„Podle odhadu je prý stejně stará jak já. Co myslíš, je možné, že toho papoucha někdo začal ,ochočovat‘ od vylíhnutí v době, kdy jsem se narodil?” ptá se mě Max.
„Nevím, možné to je,” přemýšlím. „Ovšem pokud to všichni popřeli, pak jsi opravdu viděl bohyni Mereu a ta ti opravdu věnovala Julču za odvahu, žes tam šel. No a když tu Julču zhmotnila, tak pak nebyl problém ji zhmotnit i naučenými slovy a vším okolo, co ty na to?” pravím Maxovi s vážnou tváří.
„No jo. A kuřata maj, hele, čtyři nohy, viď?” vrací mi Max můj pokus o vtip. „Jenže víš co? Stejně ta tvoje teorie mi přijde s odstupem času jako ta nejpřijatelnější. Sice je to kravina jak hrom, ale líbí se mi a mám z ní dobrý pocit. Dejchá na mně z toho taková mystika a záhadno,” říká Max napůl zamyšleně a napůl v legraci. Pak dodává už opravdu vážně: „Se dívej na dnešek. Hvízdání melodie. Slyšels ji, ale nenašel jsi nikoho, kdo by ji pískal. Slyšel jsem ji také už několikrát. A nejen to. Ale vše má svůj čas.”
Chci naléhat na Maxe, aby pokračoval, co tím myslel, ale ten prohlašuje, že je nejvyšší čas vyrazit na nákup, protože za chvilku nám v hypermarketu zavřou. Tak tedy vyrážíme na nákup. Julča si mě dnes večer vybírá za objekt zájmu a všemožně otravuje. Zřejmě je naučená nezlobit za jízdy nikoho, kdo řídí. A mě z ní brzy trefí šlak!
„Jauvajs. Julčo!! Neklovej mě do ruky! Já fakt nic nemám. Au!! Jdi do háje! Max má, Max dá. No fakt. Bože!! Maxi hoď sem jednu sušenku, snad dá na chvíli pokoj!”
