Kapitola šestá: Chata
Mstěnice, severozápadní les, rok 1986
Lesní cestou, která je špatná i pro obyčejný bicykl, opatrně jede staré „embéčko” a v něm osazenstvo pěti „vysmátých týnejžrů”, pro které je víkend na chatě staré přes padesát let velké dobrodružství. Tři kluci, dvě slečny, ale všichni mají jedno společné - touhu po dobrodružství a noční zábavě. Nejstarší, Patrik, jako jediný má čerstvý řidičák. Ostatní jej teprve dělají. Všem je čerstvých osmnáct let a právě mají za sebou maturitu. Čerstvě dospělí, čerstvě po střední, čerstvě netknuti dobrodružstvím, čerstvě připraveni na „dospělácký život” a... čerstvě také naladěni na to, že si budou dělat co se jim zlíbí.
Marně přemlouvali rodiče Edu, aby nekupoval nějakou starou barabiznu kdesi v lesích. Jenže Eda si postavil hlavu s tím, že už je jednou dospělý a že si za své úspory může koupit co chce. Ptáte se kdo je Eda? Patrikův kamarád a spolužák. Vzadu sedí Edova láska Petra, Patrikova přítelkyně Milena a třetí z kluků - Bohdan, který je jednoznačně nejdrsnější z celé party. Dalo by se říci, že tomu šéfuje. Na svůj věk je pěkné kvítko! Dokáže sehnat a „vyvekslovat” cokoliv. Bony pod pět korun - to není problém. A navíc drsňák jako hrom. Patrik s Edou jej byli nuceni sebou vzít hlavně proto, že to byl on, kdo dohodil Edovi tu chatu. Za neuvěřitelných pár tisíc. Jenže Bohdan je prostě Bohdan.
Teď si hezky „Bóďa” vzadu uprostřed mezi slečnami lebedí a do všeho samozřejmě kibicuje, aby dal najevo, jak moc je ten pan „nejdůležitější na světě”.
„Myslím, že už tam budeme, co? Teda pokud ještě nechytneme defekt. Kolik roků má vůbec tahle chcíplotina?” ušklíbá se Bohdan a tou „chcíplotinou” má na mysli Patrikovu milovanou Škodu MB 1000. Patrik se jen zachmuří, ale neodpovídá, „dámičky” vzadu se řehtají jako potrefené.
„Řek bych, že jsme právě překročili hranici pozemků, kde ta chata je. Jenom doufám, že bude alespoň obyvatelná, protože nemám moc náladu dnes spát venku.” poznamenává Eda a pátravě se otočí na Bohdana.
„Jasně, neměj furt péči. Dyť mě znáš! Vím, co sháním a vím, co kupuju, ne? Je to v zachovalým stavu a je to tam od čtyřicátýho pátýho roku. Kdysi tam bývala jedna německá rodina, ale po válce to opustila. No a lidi, co si to po nich vzali, tak tam stejně nakonec nebydleli, ani nejezdili. Jejich syn nám to prodal. Takže máme co? Máme přece chatu na pařby! A tomu věřte, že to bude řádnej nářez, milánkové,” haleká rozjařeně Bohdan. Jeho radost nakazí i ostatní.
Přijíždějí k chatě. Stojí schovaná hezky v lese mezi řídce rozesetými stromy, na takové mýtince. A vůbec nevypadá zle. Sice na první pohled je vidět, že tam od padesátých let moc lidí nepřišlo, ale střecha je zjevně v pořádku, takže uvnitř, kromě vrstev prachu snad bude vše ok. Však ony si s tím prachem Milena s Petrou jistě poradí.
Partička se vydává ke dveřím. Podle instrukcí by klíč měl být položený nahoře na dveřním rámu. Vedle dveří visí stará ozdobná zvonkohra. Taková ta legrácka, co do ní stačí drcnout a ona se rozezní. Stačí i silnější vítr. Ovšem nyní není ani vánek. Jakmile přicházejí blíž k chatě, stane se něco podivného. Zvonkohra se rozezvučí, jakoby o ni někdo zavadil, ale nikdo nikde není, jsou tu jen oni sami! Parta, co si chce užít víkend.
Petra s Milenou viditelně znejistí a mají strach. Odmítají jít blíž ke dveřím s tím, že tohle přece není normální. Patrik hledá nějakého toho šprýmaře, který si z nich jistě utahuje. Bohdan zůstává sebevědomě klidný a Eda, i když se taky lekl, tak jde ke dveřím, aby našel klíč. Rukou šmátrá na horním rámu dveří a kousek vedle něj zvoní zvonkohra! Klíč tam naštěstí je. Jakmile Eda klíč vezme do ruky, zvonkohra náhle utichá. Vůkol je pojednou přímo strašlivé a tíživé ticho!
Eda opatrně odemyká a otevírá dveře, které se s nepříjemným skřípotem otevírají. Uvnitř je šero. Všichni opatrně vstupují dovnitř. Nikdo to nechce přiznat, ale všem, dokonce i drsňáku Bohdanovi, není moc příjemně v této chatě. Jako by tu na ně něco číhalo! Ticho prořízne nějaký zvuk. Jako když se posunuje nábytek! Všichni ztuhnou a třeští oči do šera. Vzadu u protější stěny se sama od sebe posunuje židle… Vtom se s prásknutím zavírají hlavní dveře a rázem nastává uvnitř ještě větší tma! Poklop, který vede do sklepa, začíná sám od sebe bouchat, jako by se jej někdo snažil otevřít! Židle se samy posunují i se stolem a ta prokletá zvonkohra venku znovu řinčí.
Do party jako když střelí! První vyráží Patrik. Rázně rozkopne dveře, div že je nevyrve ze starých zrezivělých pantů. Za ním se hrnou ven ječící Milena s Petrou. Eda napřed nevěřícně civí na to, co se děje, ale pak s hlasitým nadáváním i on pádí ze dveří ven. Bohdan ho následuje, jenže co to?? Bohdan padá a ječí, jako smyslu zbavený!
„Tak sakra, pitomci, dělejte něco, běžte mu na pomoc, ne?!!” zařve vyděšeně Milena na Patrika a Edu. Ti stojí jako solné sloupy, neschopni pohybu!
„Chytlo mně to!! Drží mně to!! Něco… tam… je!! Pomozte mi odsud už, kurva!!!” řve Bohdan a marně se snaží ze dveří alespoň nějak posunout ven k ostatním. Ovšem evidentně bez úspěchu.
Nakonec Patrik s Edou konečně překonají tu momentální „solnosloupnost” a přiskočí k Bohdanovi. Popadnou ho za ruce a mocným škubnutím jej dostávají ven z chaty. Ozve se trhání látky. Bohdan má jednu nohavici kalhot rázem kratší. Dveře od Chaty se opět s prásknutím zavírají a řinčící zvonkohra jako na povel utichá.
Všem je jasné, že výlet končí. Tato chata je divná! Strašně moc divná... Bohdan se zvedá a jde k autu. Něco si pro sebe drmolí. Ale jakmile udělá pár kroků, padá a nezvedá se. V lesíku začíná foukat silný vítr, který hýbe korunami stromů! Kluci nelení, popadnou znovu Bohdana, který je bledý a špatně dýchá. Nacpou ho na zadní sedáky. Slečny si jej hned v autě berou do péče. Patrikovi se třesou ruce, ale podaří se mu nastartovat. Eda naskakuje jako poslední a zavírá dveře právě ve chvíli, kdy Patrik už hlava nehlava řadí další „kvalt” a je mu jedno, jaká je silnice! Hlavně proboha pryč odsud!!
---
Celý výlet dopadl nešťastně. Bohdan zemřel na srdeční zástavu v Brněnské nemocnici. Bylo jim řečeno, že díky nějakému silnému šoku dostal infarkt. Policisté podle výpovědi našli chatu a prohledali. Neviděli, ani nezažili nic divného. Jejich verdikt byl jasný. Mládež prostě moc doma kouká na horory, které se tady pašují z NSR a pak to má podle toho vypadat! Za vším je jen velká představivost. Ten poklop od sklepa byl jasný. Nějaké zvíře, co tam mělo svůj pelech, prostě vylekali a ono zavadilo o poklop. Židle a stoly - jasný oční klam. V šeru, pokud budete mít strach, uvidíte prakticky cokoliv co vás v té chvíli napadne. A že mladík nemohl z chaty ven? Tam nebylo co řešit. Jeho plandavé kalhoty se zachytily o rám dveří. Technici našli kus nohavice, který tam visel.
Patrik, Eda, Milena a Petra už nikdy na tuto chatu nejeli. Eda ji nabízel k prodeji, ale lidi se dozví hned všechno a nikdo tuto chatu koupit už nechtěl. Na události se pomalu mohlo zapomenout, jenže pokaždé, když chtěl u chaty někdo přespat, nebo se tam i vloupat, se něco podivného dělo a lidi odsud utíkali jak jen mohli, aby své čerstvé svědectví předávali dál a dál. A tak se zrodila legenda o „Mstěnické chatě mrtvých.”
Současnost
Starosta nás přijímá vlídně. Popisuje celou historii dané lokality tak, jak ji zná ze všech dostupných pramenů. Dovídáme se i to, že ona Německá rodina byla „vysídlena” trošku jinak. Podle dochovaných svědectví tam někdo z tehdejší „LM” zastřelil původního vlastníka chaty. Zbytek jeho rodiny prý tu chatu proklel a s ní i toho, kdo zabil jejich otce.
„Znáte to,” povídá starosta, „tady jsou lidi pověrčiví. Prokletí prý postihne všechny muže z rodiny toho „střelce”, jenže to jméno si nepamatuji a oni se krátce poté odstěhovali do Brna, takže ani nevím, jak to dopadlo,” dodává. Nakonec nám přislíbí, že než se vrátíme z lesů, tak zkusí přes známého vypátrat, kdo onen střelec byl a jak to vlastně s jeho rodinou vůbec je. Poděkujeme mu. Vybaveni informacemi, mapou a „dobrými radami” odjíždíme směrem k dané lokalitě. Venku se zatahuje. Doufám, že nezačne pršet! Toto by nám opravdu ještě tak scházelo.
Přijíždíme na mýtinu v lese. Stromy jsou řídce rozesety, takže pod nimi je místa dost. Kmeny stromů jsou statné, ale korunu mají ve výšce deseti až patnácti metrů. Vidíme onu chatu. Max podává Julii další „třpytku” na hraní, ale ta se dívá směrem k chatě a cosi ji zjevně fascinuje. Zasyčí jako had a něco zažvatlá Núbijsky! S námi oběma to trhne, protože toto nečekáme!
„No potěš. Pěkně nám to začíná!” zavrčí Max. Nekomentuji to. Je jasné, že máme sto chutí dělat cokoliv, ale ani jednu na to, jít montovat dovnitř ty kamery.
„Zdá se, že na těch pověstech může být něco pravdivé,” poznamenávám. „Pokud v té chatě opravdu někoho zabili, pak buď jeho zbytková biomagnetická energie stále působí na místě vraždy, jako nezávislá entita a snaží se přiživit na čemkoliv živém, co tu projde. A nebo tady stále může být duše zabitého člověka, která se nesmířila s vraždou. Obojí může působit jak různé posunování nábytku a podobně, tak i další efekty,” dodávám na vysvětlenou.
„Něco málo jsem nastudoval o těchto jevech-zjevech, ale můj instinkt mi říká, že ty máš teorii v malíčku. Takže nyní má bledá tvář možnost poučit velkého bojovníka mocného kmene, který si tuto teorii blahosklonně vyslechne,” říká poťouchle Max a kření se tak, až se mu opalujou stoličky.
„A nakopat do řiti by velký bojovník mocného kmene tak náhodou nechtěl?” rýpnu si. Nemám náladu na srandičky. Až později se naučím chápat, že Max používá právě ty své blbinky jako obranu proti stresu, ovšem v této chvíli to ještě nevím.
„No vážně, Martine. Ty přece ty jevy teoreticky studuješ hezkých pár let. Takže povídej, parťáku, povídej. Přece nechceš, abych byl v tomhle dutý jak bambus, že ne?”
Na Maxovi je zajímavé to, že je prostě každou chvíli jiný, než byste čekali. Udělá si z vás kdykoliv legraci, aby vám dal najevo, že má navrch, ale hned na to si dokáže tu legrandu udělat sám ze sebe a klidně se snížit k tomu, že ze sebe udělá pitomce. Vzácná povaha, ten klučina. Taková bezprostřední a upřímná. Až moc upřímná, řekl bych.
Chvilku přemýšlím a pak zkouším popsat, co zatím vím. V první řadě Maxovi vysvětluji, že informace, které uslyší, jsou poplatné mému stavu vnímání „nyní a teď”, takže časem se může cokoliv změnit, pokud uznám, že je možné, aby to bylo i jinak. Max to bere na vědomí.
„Takže zkusím popsat, jak by asi mohl jev, zvaný poltergeist, vzniknout. Každý z nás má spoustu energie a tato energie ulpívá na všem, čeho se dotýkáme, nebo kudy se pohybujeme. Pokud žijeme například v domě, té energie je tam postupem času tolik, že po naší smrti dokáže tato energie, jako entita, žít vlastním životem a projevovat se tak, že to připomíná přehrávání nahrávky. Jako třeba ve filmu - vrzající schody, zjevení postavy a tak různě.
Pokud člověk odejde ze života v klidu a smířen se vším, pak i zbytková energie, kterou celý život rozséval okolo sebe, se v klidu přesouvá někam snad do vyšší reality. Ale to jen hádám. Ovšem pokud dojde k násilné smrti, nebo podobné tragédii, pak energie pro spuštění fenoménu je obzvláště silná. Tím silnější, čím více oběť tragédie trpěla. Pak její projevy tuto událost připomínají. Ke spuštění stačí určitá hodina, nebo ji vyvolá nevědomky nějaká událost. Tenhle druh poltergeista lze odvést pryč náležitým rituálem, který tuto energii pošle domů… do světla… k Bohu… prostě si vyber sám, každý to nazývá jinak.
Může jít i o duši dané osoby, která se nehodlá smířit s tím, co na ní bylo spácháno. Taková duše se neustále pohybuje okolo místa tragédie a snaží se upozornit na nepravost kohokoliv, o kom si myslí, že by s tím snad mohl něco udělat. A nebo to taky může dělat záměrně, protože se nesmířila se svým stavem a tragédií, takže je stále na tom samém místě, může jej považovat za svůj domov a proto všechny, kdo mu tam vlezou, se snaží vyhnat. Ať je to první případ, nebo druhý, bude nutné kontaktovat někoho, kdo zná odvádění těchto sil a entit do ,vyšší reality‘, takže pokud o někom víš, je pravý čas takovou osobu sem přivézt,” končím „přednášku”.
Max jen kývne na souhlas a hned volá domů tátovi. Zhruba po patnácti minutách slavnostně hlásí, že informační síť je mocná a že už má kontakt na jednu paní, která je ochotná nám s tímto případem pomoci, jen musíme pro ni dojet.
Jdeme k chatě. S tím vším, co víme, se nám do toho vůbec nechce. Ale chtěli jsme agenturu na záhady? Chtěli. Takže je nutné začít pracovat!
Zatím nic nenaznačuje, že by se cokoliv dělo. Stojíme přede dveřmi. Šmátrám dle instrukcí po horní hraně dveřního rámu a opravdu tam nacházím klíč. Odemykáme. Uvnitř je šero. Svítíme baterkou a vzadu vidíme stůl a židle u stěny. Hned vedle je také poklop, pod kterým jsou schody do sklepa. Vytahujeme z kufříku tři kamery včetně napájecích zdrojů a pomocí vrutů je umísťujeme do rohů místnosti. Tři kamery, tři rohy. Jde to rychle. Max drží vždy kameru a svítí baterkou. Já šroubuji. Dřevěné stěny jsou přece jen staré, takže to jde velmi lehce, mám obavu, aby vůbec ty tři vruty, kterými kameru připevňuji, udržely jak tuhle super věcičku, tak i napájecí baterii připevněnou k ní. Naštěstí se moje obavy nesplní. Vše drží dobře.
Zapínáme kamery. Max dostává signál na mobilu, že notebook už kamery zachytil tak, jak to bylo předem nastaveno a začíná snímat záběry. Max to nastavil na pět obrázků za vteřinu u dvou kamer, což ani zdaleka nebude plynulý „film”, ale rozlišení „full-HD” je pro nás mnohem důležitější. U třetí kamery, která zabírá vše ode dveří z rohu, jsme nastavili naopak třicet snímků za vteřinu při menší velikosti obrazu, což plně dostačuje, jako video záznam.
„Usměj se kolego, budeme hvězdy v přímém přenosu,” mrkne na mě Max. Tlemí se postupně do všech tří kamer a dělá různé kraviny. „Tak to vypadá, že jsme naletěli zase povídačkám, protože podle pověstí nás mělo něco vystrašit dříve, než jsme sem vůbec vešli.” poznamenává ještě.
Chápu jeho rozčarování. Také jsem zatím nezaznamenal nic, co by dokazovalo nějakou přítomnost poltergeista. Chystám se Maxovi něco říci, když vtom… oba zaslechneme zvuky, při kterých ztuhneme hrůzou! Max třesoucí se rukou zamíří kužel světla před sebe a my vidíme, jak se poklop od sklepa nadzvedává a zase padá. A opět a zase a rychleji. Jakoby někdo vyťukával něco morseovkou!
„Maxi!” šeptám vystrašeně. „Asi jsme to zakřikli, ale tam něco fakt je!”
Max odpovídá, ale není mu rozumět. Hlas mu zadrhává, jak se vylekal. Stále stojíme na stejném místě svítíme na poklop. Ten poskakuje a působí to hrozně, téměř jako ve snu! Vše okolo mi připadá takové celé jakési neskutečné. Uvědomuji si, že Max tou svou momentální „nesrozumitelnějštinou” vyděšeně šeptá, že „tam dole je nějaký dacan a dělá si z nás prdel...,” ale jako na povel slyšíme jiný zvuk. Něco se někde posunuje!
Oba vidíme, že jedna ze židlí se pohnula! Jako výstřel za zády zazní zvonkohra, jako by s ní někdo třásl!! Propadáme panice! Slyším sám sebe, jak řvu na Maxe, že musíme vypadnout, ale ten jen třeští oči a nechce se pohnout.
Pud sebezáchovy mi velí rychle utéct, ale přece tam Maxe nenechám! Než ho však popadnu za rameno, abych jej táhl pryč z toho příšerného místa, stane se něco, co Maxe probere z letargie. Jedna ze židlí prudce vyletí a nárazem o protější stěnu se. rozbíjí!!
K tomu se přidávají ještě další podivné zvuky nad hlavou, ale to ani jeden z nás už nechce řešit! Než se vzpamatujeme, jsme ze dveří venku a běžíme k autu! Z dálky slyšíme Julii, jak naříkavě ječí. Vycítila, že Max je v nebezpečí. Oba jsme v nebezpečí!
„Ty vole…” šeptne Max vyděšeně, jen co zapadneme do auta. „To si snad někdo dělá prdel, toto přece není možný! No?! Viděls to?! Co to sakra bylo?!!” teď už skoro křičí. A vůbec se mu nedivím, protože bych nejraději křičel taky.
„Tož co. To byl ten ,poltergeist,‘ chlape,” zkouším použít jeho ironii, ale moc se mi to nedaří. Opatrně pocitově „rekognoskuji” škody na těle. Zdá se, že spodky a kalhoty jsou v suchu, takže žádná pohana se naštěstí nekoná. Ovšem strach z neznámého způsobuje, že mám třesavku. A jak se tak dívám na Maxe, je na tom naprosto stejně.
Sledujeme chatu. Nyní, jak už je večer, ta chata i na dálku vypadá příšerně! Otevřené dveře a uvnitř tma. V tu chvíli se dveře s prásknutím zavřou a zvonkohra se znovu rozezní! K našemu neskonalému údivu a zděšení vidíme za oknem pohybovat se červené světlo. Není moc velké, ale je tam! Jako nějaká velká světluška se pomalu sune pokojem! Opět slyšíme, jak něco pohybuje nábytkem v chatě! Julie vyděšeně zasyčí jako had a schová se vzadu za sedáky.
Max se chce napřed podívat na notebook, zda se něco opravdu nahrává, ale nechává toho a jen zdrceně sedí. Ani jeden z nás nemá náladu se dívat na záběry z kamer. Takto oba sedíme v autě až do rána. Nejen, že jsme se nepodívali, co se nahrálo, ale také jsme se z auta ani nehnuli. Ať byly naše potřeby jakékoliv, vše ustrnulo. Myšlenky nám bloudily jen jedním směrem - k chatě! Ale tam už jsme se báli i podívat.
Ráno kolem šesté vyrážíme pro tu paní, co „má zahánět démony”. Na to, že jsme nespali celou noc, jsme oba kupodivu čilí, jak rybičky, ale o to víc vystrašení. Paní Jakoubková je milá starší dáma. Ihned chápe, co se děje a tak nám nejprve vaří nějaký odvar z bylin na „zklidnění mysli i těla„. Také nám řádně vyhubovala, protože podle ní jsme jako „sloni v porcelánu” a když už někam jedeme, máme být náležitě poučeni a vybaveni! Navíc nelze jen tak někam vpadnout, aniž bychom předem nevykonali jakýsi „rituál”, který nás má chránit. Začínám si uvědomovat, že řešit záhady není taková legrace, jak jsem si myslel. Teorie je super, ale praxe je přece jen o něčem úplně jiném.
Dostáváme od ní zvláštní přívěšek s pentagramem s popsanými znaky uvnitř. Ptám se, jestli to není černá magie. Dovídám se, že je to naopak bílá magie a má nás to chránit.
Tak to je super. Každý amulet se hodí, no ne? Ale moji pozornost a samozřejmě i Maxovu upoutává něco úplně jiného. Do místnosti totiž vejde hnědooká černovláska a s pozdravem „ahoj babi, tak jsem tady,” se udiveně a zároveň pobaveně dívá na nás, co že to je u babičky za dvě podivná a vylekaná individua.
Paní Jakoubková bystře usoudí, že dva vylekané mladíky mnohem rychleji vyléčí svérázná a vnadná „mladice”. Rozhodně lépe, než všechny odvary z bylin. Omluví se tedy, že ještě něco musí zařídit a nechává nás v její péči.
Ten náš „elixír”, který se nás ujímá se jmenuje Lucie. Její sportovně laděné tělesné proporce napovídají, že nebude jen tak rekreačně „sportit”, ale jistě něco dělá profesionálně. Nervy konečně dostávají volno a cítíme se mnohem lépe v přítomnosti oné vnadné slečny, která z nás tahá rozumy dříve než se vůbec snažíme my dozvědět něco o ní. Je totiž hrozně ukecaná, když se dá do nějakého tématu. A svým šprýmováním dostává hravě na lopatky i Maxe.
Vysvětlujeme jí, proč jsme tady a co potřebujeme. Lucie jde do předsíně za babičkou, jenž se mezitím odněkud vrátila. Slyšíme jak se spolu baví o nás a chatě.
„Babi. Už to chci taky jednou zkusit sama. Dyť jsem na to přece od tebe školená a dobře víš, že jsem několikrát úspěšně odváděla,” slyšíme Lucii žadonit.
„Ale holka nešťastná. To není žádná legrace! Tam bude nějaký mnohem složitější případ a jsou tam potřeba zkušené ruce. Ty se stále učíš, na to nezapomeň!” odpovídá ji babička.
Je nám s Maxem jasné, že Lucie chce vyzkoušet své dovednosti, ovšem i my máme pocit, že by se vystavila velkému nebezpečí. Lucka ovšem diplomaticky zpracovává babičku dál.
„Podívej, babi, ti kluci mají takovou agenturu, kde zkoumají záhady. Potřebují tam jistě někoho, jako jsem já, protože nezlob se na mně, oni jsou dřeva na tyto záležitosti už od pohledu. Max má finanční zázemí a Martin zná teorii, ale ani jeden si neporadí, až jde do tuhého. Nebo bys je znovu chtěla vidět tak psychicky na dně? Já teda ne! A vůbec - dobře víš, že hledám zajímavou práci. Třeba by mě fakt vzali do party.” říká Lucie babičce.
Podíváme se s Maxem udiveně na sebe a krom toho, že nás tahle žába zatracená naštvala tím svým rýpnutím, že „jsme dřeva”, si uvědomujeme, že má vlastně pravdu. Potřebujeme někoho, kdo se vyzná v těchto věcech prakticky.
„Zdá se, že budeme mít v partě tuhle ,držkatou exorcistku‘. Co ty na to? Bereme ji?” zeptá se mně Max. Odpovídám, že ano.
Lucie s babičkou se ještě vedle dohadují. Max mezitím dohodl s tátou, že můžeme být tři. Ale to je strop, nikoho jiného už přijímat nesmíme. Lucie se vrací i s babičkou. Max sám začíná tím, že potřebujme někoho znalého praxe do party a jestli Lucie chce, máme pro ni místo. To Lucku překvapí. Jenže pak se do toho obuje paní Jakoubková. Nakonec se celá debata protahuje na celé dopoledne. Jsme, mimo jiné, upozorněni na spoustu nebezpečí, která na nás číhají v naší „práci” a také je nám vyčtena naše mladická nerozvážnost a zbrklost. Nakonec jsme poučeni, vybaveni cennými radami pro naši další činnost a jako bonus k tomu všemu k nám nastupuje Lucie, jako třetí člen agentury Osiris.
Jedeme zpět do Mstěnických lesů k chatě. Max se mně ptá, zda by Lucie mohla bydlet u mě, když jsem v domku sám. Jsem pro. Ovšem hned na to mě polije studený pot. No paráda! Zas ženská v baráku! Tak to bude šrumec. Jako bych toho neměl za sebou už dost s Anetou, pomyslím si trpce a napadne mě, proč by měla raději bydlet u Maxe. Hned mi dochází, že zámeček je v rekonstrukci, takže většina pokojů ještě není hotova. Vyřešeno, sečteno. Jsme v partě tři a navíc mám od dnešního dne doma spolubydlící.
Luciině pozornosti samozřejmě neušla Julie. Jen co si Lucka sedla dozadu do auta, tak zažila první šok. Julča vylétla na opěradlo předního sedáku a řekla své oblíbené „dobrrrý den, kozy ven...”
Lucka vytřeštila oči, zůstala jako solný sloup se zadkem na sedáku a ještě jednou nohou venku, než se začala smát, až jí slzy tekly. Julie vycítila, že tato velká „člověčice” bude s námi trávit více času, takže v ní viděla svého možného pěstouna a začala se před Lucií předvádět v plné parádě.
O něco později, zatímco Max předává pár „sušenek” Lucii, aby mohla Julii krmit, se dozvídáme, jak to s tím pozdravem - „dobrý den... kozy ven...” - vlastně je. On totiž, Max, darebák, to naučil Julii říkat vždy, když se objevila doma jeho sestra, se kterou se neustále kočkoval. Průser ovšem nastal ten, že Julča si to spojila jinak. Podle ní to byl pozdrav pro všechny „člověčice” a už jí to nikdo z hlavy nedostal. A tak se často stávalo, hlavně ze začátku, že když měla přijít návštěva, musel Max s Julií na „procházku”, aby náhodou nedošlo k nějakému problému. Časem, až se to všechno provalilo i mezi známými, už to žádné ženě v okolí naštěstí nevadilo.
Lucie krmí Julii a vypráví svůj příběh. Je čerstvá lékařka, před necelým rokem dodělala vysokou školu. Pracovala chvilku na pohotovosti. Tam získala největší „ostruhy”, ale asi po čtvrt roce se nechala zlákat na humanitární misi do Jižní Ameriky. Pokud si prve myslela, že tady na pohotovosti to bylo „peklo”, pak okamžitě v Jižní Americe názor změnila. To pravé peklo bylo právě tam. Prales, moskyti, nášlapné miny, neustále někdo někoho přepadával a nejvíce to bohužel odnášeli ti nejnevinnější - děti. Lucie měla smlouvu na půl roku a poté ji už neobnovila.
Domů, do Ostravy, se vrátila před třemi měsíci. Protože však rodiče bydlí v malém bytě a starají se o další dvě mladší sestry, bylo jí jasné, že si musí najít nějaké své bydlení a hlavně práci. Tady u babičky je vlastně na takové dovolené, aby si promyslela co dál. A jak se vůbec dostala k tomu „odvádění entit do světla?” Jednoduše. Babička pochází z přímé linie Žítkovských žen, které místní nazývali „bohyněmi”.
Tyto ženy dokázaly předvídat budoucí události a jejich znalosti bylin a léčení byly příkladné. Babička tyto znalosti převzala od své mámy. Tyto vědomosti však mohla předávat až své vnučce, protože její vlastní dcera (máma Lucie) chtěla žít „po měšťácky” a odstěhovala se do Ostravy. Lucii naopak tyto znalosti přímo lákaly. Kdykoliv přijela k babičce na prázdniny, tak se učila poznávat byliny a používat je. Když byla starší, začala se učit, jak „pracovat s energií”, ovšem už od útlého věku dodržovala jedno pravidlo - nikdy nikomu neříkat, CO se učí. Jednak kvůli rodičům, kteří o tom nechtěli ani slyšet a také kvůli přátelům, protože by si z ní dělali legraci.
Tak se postupně všechno naučila. Pomáhala babičce v několika případech „odvádění”, takže měla i praxi. A když uviděla nás, dva vyplašené výtečníky, došlo jí, že toto je práce, kterou by chtěla dělat právě nyní a teď.
Musím uznat, že okolnosti, které nás daly dohromady, jsou prostě jedním slovem - úžasné. Zdá se mi, že opravdu existuje jakýsi vyšší plán, o kterém sice moc nevíme, ale zřejmě podle něj jedeme a tím se vyvíjíme tak, jak je právě pro nás potřebné.
Vjíždíme do lesa u Mstěnic. Za chvilku jsme u chaty. Lucie pozoruje pátravě Julii, která, jakmile uvidí chatu, opět vyděšeně zasyčí a jde se schovat.
„No jó, holka. Ty to cítíš viď? Neboj, zkusíme s tím něco udělat,” konejší Lucie papouška a pátravě si prohlíží chatu.
Přiznám se, že jindy bych do té chaty podruhé už nikdy nevkročil, ale když má chlap vedle sebe takové milé stvoření, jako je Lucie, pak to dělá divy. Ona i chlapská hrdost umí svoje. Max to cítí stejně a tak nakonec, jako by se nic nedělo, jdeme s Lucií. Klíč zůstal ve dveřích. Je odemčeno. Opatrně vcházíme dovnitř, kde je bordel jak v tanku! Kromě rozmlácené židle je ostatní nábytek posunutý jinde, než by měl být.
Lucka vytahuje malou skleněnou pyramidu, pokládá ji do středu místnosti a za pomoci kompasu ji natáčí tak, aby směřovala jednou hranou k severu.
Vidíme neuvěřitelnou věc - pyramida okamžitě mění barvu z průsvitně čisté na tmavou kouřovou a… s hlasitým třeskem praská!
S Luckou to skoro nehne. Klidně pokládá druhou pyramidu, odstupuje o krok dozadu, vytahuje bílou křídu a maluje kolem nás všech velký kruh. Nová skleněná pyramida opět tmavne, ale už ne tolik. Zatím nepraskla. Lucie sedá doprostřed kruhu a zaujímá pózu „lotosového květu”. Zavírá oči a soustředí se. Po chvíli vidíme další neuvěřitelnou věc. Od stropu se vynořuje červené světýlko a zvolna sestupuje nad Lucii! Max chce ustoupit o krok, ale strhávám jej zpět do kruhu! Dochází mu, že tady v kruhu jsme v bezpečí.
Zdá se, že Lucie s někým tiše rozmlouvá. Ptá se někoho, kdo je a proč tu je. Pak se ptá, co potřebuje a proč dělá to, co dělá. Celé to trvá asi čtvrt hodiny, pro nás dva s Maxem je to ale věčnost. Červené světlo silně zesílí, jeho jas zakolísá a... je tma! Lucie se usmívá, přeje někomu krásnou cestu „domů”. Ve vzduchu je cítit jakási změna. Padá z nás velká tíha a strach je najednou pryč.
„Tak jo kluci, je to vyřešené, můžeme to balit a vyrazit domů,” usmívá se na nás ta rošťanda. Pyramidu nechává, kde je. Asi, aby dál stahovala zbytkovou energii poltergeista a čistila tak okolí. „Mimochodem, nebyl to žádný ,poltergeist‘, ale duše zavražděného majitele chaty, který se se svou náhlou smrtí nemohl smířit a těmi jevy to dával takto najevo. Ten klučina z osmdesátého šestého roku, co zemřel na infarkt, byl vnukem člověka, co tohoto majitele chaty zastřelil. Zaúčinkovala kletba. Ta je ale nyní také zrušena.” Dodává ještě Lucie.
Přiznávám, že s tím vnukem jsem to tušil. Něco mi říkalo, že se to k tomu váže, ale stejně - pravdu se dovíme až u starosty. Nakládáme kamery do auta, zamykám dveře a klíč dávám na původní místo nahoru na rám dveří. Odjíždíme. Ještě se díváme směrem k chatě, ale už vůbec nepůsobí zle. Dokonce i Julča chatu ignoruje a vše nasvědčuje tomu, že jsme to snad zdárně dokončili.
Stavujeme se u Mstěnického starosty. Potvrzuje přesně to, co nám říkala Lucie. Vše se shoduje. Max vypisuje fakturu za „služby” a vyrážíme domů. Je krátce po druhé odpoledne. Cesta ubíhá v pohodě. Lucie vzadu opět lašuje s Julčou. Mám pocit, že není dobré Julii moc rozmazlovat, ale tak to je věc Lucie. Ona bude sedávat vzadu, takže ať si to užije.
Jsme opět na zámečku u Potůčkových. Maxmiliána staršího zajímá jak nová kolegyně, kterou i se svou paní řádně „vyzpovídává” skoro hodinu, tak materiály, co jsme přinesli. V té chvíli Maxovi dochází, že jsme zapomněli na záběry z notebooku. Max propojuje „minipísidlo” s plazmovou televizí a „šou” může začít. A řeknu vám teda, že to, co sledujeme, je opravdu šou jako hrom!
Vidíme v záběru místnost a sami sebe. Max právě dělá blbinky před objektivem a pak se začínají dít věci. Přesto, že jsme všechno prožili, znovu nám běhá mráz po zádech! Přicházejí pro nás nejhorší a nejostudnější záběry, kdy vidíme sami sebe, jak panikaříme a bereme roha. Už jenom ten záběr, jak se vracím pro Maxe a snažím se jej táhnout ven s nadávkami stojí za to. Oba se hambou propadáme. Neodvažuji se podívat do očí jak Lucii, tak Potůčkovým. Na Maxovi vidím, že by nejraději někam zmizel.
Jede další video. Je na něm zaznamenána celá práce Lucie. Po skončení „prezentace” je dlouho ticho. Potůčkovým dochází, že řešit „záhady” není žádná legrace, jak si původně mysleli. Maxův táta se asi domníval, že budeme chodit po knihovnách, hledat informace, fotit „tajemná” místa a ono hle - epizoda jak s hororu. Vtom si vzpomenu, že kdysi jsem viděl „Chatu”. Známý a kultovní horror od Sama Raimiho - The Evil Dead. My tomu tehdy s kámošema říkali „Duch lesa, Lesní duch, nebo Chata”. Úplně mě zamrazí, jak se některé věci podobaly těm filmovým! Klíč na horním rámu dveří. Zvonkohra (ve filmu dřevěné beranidlo třískající do stěny), poklop do sklepa, který bouchal. Už jenom, aby tam někdo volal: „Join. Us.!” („přidej se k nám.!„) a už to bylo všechno! Raději dál nad tím nechci přemýšlet.
Každopádně se zdá, že ta naše agentura bude mít pernou práci. To potvrzují i slova pana Potůčka, který nejprve vřele děkuje Lucii za vyřešení případu a na nás dva se zkoumavě dívá a nic neříká. Následuje další naše potupa!
„Co myslíte, Lucie, budou ti kluci vůbec co platní, když vám je dám k ruce?” ptá se Maxmilián starší.
„Jasně! Budeme dobrý tým, že jo kluci. Co?” dívá se Lucka na nás a mrká. Považuje to za hru, ale já mám pocit, že jsme zklamali starého Potůčka na celé čáře. Ach jo! Do prčic.!
Zázraky se ovšem občas opravdu dějí. Maxův táta nás ujišťuje, že to myslel jen v legraci, ale to, co viděl na záběrech, je pro něj dost drsné. Maxova mamka dokonce navrhuje pro agenturu úplně jinou práci, protože to, co viděla, jí vyrazilo dech. „Není přece možné, abyste tak riskovali!” říká a hledá očima podporu u manžela. To už vyšilujeme všichni tři a jeden přes druhého ujišťujeme, že vše zvládneme. Nakonec jsme to ustáli. Ovšem nebýt Lucie, tak nevím, nevím.
Také chvíli přemýšlíme, co vlastně napsat do našich záznamů, ohledně tohoto případu, protože když tam uvedeme jev „poltergeist„, tak to bude vypadat dost spekulativně a nevěrohodně. Jenže co jiného by se mohlo nabízet? Zkoušíme jeden po druhém najít rozumnější vysvětlení, včetně toho, že příběh z roku 1986 byl jen mýtus a na základě tohoto si z nás parta místních mohla dělat legraci. To už zní mnohem rozumněji a střízlivěji. Ale naproti tomu máme i protiargumenty - praskající a černající křišťálové pyramidy (že by jen místní zóna se spodní vodou?), dále pak Julie, která opravdu dala najevo, že něco cítí a také Lucie, která opravdu „odváděla onu duši” pryč. Nakonec dáváme do záznamu to, co se zdá nepřijatelné.
Zítra máme volno, abychom si odpočinuli a dali nervy trochu do pořádku. Loučím se s Potůčkovými. Lucie také. Max nás bere autem ke mně. Snad se Lucii u mě bude líbit. Věnuji jí pokoj v podkroví. Je celkem slušně zařízený. Naštěstí je Lucie skromná. Má s sebou jen to nejnutnější oblečení a věci, takže když jsme odjížděli od její babičky, byly toho dva kufry. To se celkem dá.
Jsme u mého domu. Max připomíná, že ráno platí domluva s tím běháním. Mně se to sice moc nelíbí, ale kývnu, že ano. „Jasně, Maxi. v Sedm ráno. Snad se to nějak zvládne, hlavně dobře dojeď,” loučím se s parťákem.
Ten se jen potutelně usmívá. Lišák jeden! Už se rozjíždí, když najednou zastaví a vykloní se z okénka. „Lucie, ráno ho vzbuď už v šest, aby byl do sedmi v rozumné náladě. Na uškňúřenca se dívat nehodlám,” volá na Lucii.
Oba z toho mají ohromnou legraci.
Asi je brzo zabiju. No fakt! ZABIJU.! Paskřivce! Oba dva.!
