Agentura Osiris 1
ukázka
(mystery román)

 




Kapitola druhá: Poklad

    
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Zdá se mi, že se čas zastavil. Jestli jste někdy měli z leknutí pocit, že „všechno je jen sen, nic není skutečné„ a jenom jste čekali, neschopni pohybu, co se stane, tak jistě víte, co právě prožívám - prostě totální paralýzu.

„No jejda! Další loupežníci nám tady přibyli? Tak asi to včera nestačilo, co?! To by mě ale fakt zajímalo, kolik vás, dacanů, sem ještě vleze! Říká vám něco pojem - soukromý pozemek?!” Slyším náhle za sebou ironicky posměšný hlas.

Polekaně se otáčím po hlase abych konečně uviděl svého pronásledovatele a okamžitě mi dochází, že je to někdo z rodiny nového majitele zdejšího zámečku. Už podle vizáže - chlapík, něco mezi dvaceti pěti, až třiceti lety, taková „klasická nabušená pumpička„. Jemu se určitě moc vzdorovat nedá. Ruce jako lopaty, černovlasý, opálený,
zkrátka takový plejbojáček namustrovaný! Podle rysů v obličeji je poznat, že jeho předkové nebudou jen Evropané. Jistě má i jiné předky. V tu chvíli mi do sebe zapadnou některé zaručené informace - že majitelova babička je dcera Afrického šamana z nějakého kmene. Připadám si jako debil! Stojím a nevím, co říci. Ono se toho ani moc říci nedá, protože toto, vážení a milí - je průser! Jsem momentálně na soukromém pozemku u soukromého domu jako nezvaný host. Jakékoliv vysvětlování mi připadá, jako směšná výmluva.

Horečnatě přemýšlím, co mám říci. Třeba -
víte, zdálo se mi, že tu hoří, tak jsem chtěl zabránit požáru. Nebo - zahlédl jsem nějakou bandu lidí, co vám tu lezla přes plot, tak jsem chtěl vysledovat, co vám chtějí provést. Jenže ať se snažím vymyslet cokoliv, přijde mi to směšné. Tak  nakonec rezignuji a zkouším říci alespoň částečnou pravdu, ačkoliv je to to nejabsurdnější ze všech možných variant.

„Zdravím…” Začínám rozpačitě. „Moc se omlouvám, ale neuvědomil jsem si, že park už není veřejný. Vlastně mě sem přivedla jedna podivná věc. Jestli se vám, stalo, že jste ,něco‘ slyšel a pak jste to ,něco‘ zkoušel nalézt, ale ono to před vámi utíkalo a nakonec zmizelo - tak právě toto je ten důvod, proč jsem tady.”

Dívá se na mě posměšně, ale už ne tak ironicky.
Že by vycítil moji upřímnou pravdomluvnost?

„A copak jste to viděl? Snad ne zdejší komtesku? To víte, pořád prej shání mladý týpky na nějaké to ,lašování‘, takže možná si vás chtěla nalákat, co?” odpovídá onen chlapík sarkasticky. „A vůbec, včera tady byli v noci taky nějací ,hledači‘. Vlezli nám i do podzámčí! Ale zdrhli odtud dřív, než jsme vůbec poznali, že se něco děje! Víte. to jsou samé kecy tohleto! Buď mi vysvětlete, o co jde, nebo fakt zavolám policajty. Protože kdybych si to měl s váma vyrovnat ,chlapsky‘, tak vás přerazím, jen bych na vás sáhnul,” dodává. Sice už ne posměšně, ale zato hodně naštvaně.

Ok. Je jasné, že mi nevěří. Tak co teď? Zdrhnout? To nechci. Už celá tato situace je pohana a ještě zbaběle utíkat - to není můj styl. Jenomže přesvědčujte někoho takového o něčem, co jste právě prožili, když tomu ani sami pořádně nerozumíte. A co teprve člověka, který jistě tyto věci bere jako legraci?

„Zkusme to jinak. Tady ten parčík znám, hrávali jsme si tu kdysi dávno. Abych řekl pravdu, vždy jsem měl k těmto místům důvěrný vztah. Jestli nevěříte, tak se koukněte na ten strom Jinanu támhle vzadu. Jejich listí byla vždy vzácnost a my pod tím stromem mívali svůj hlavní stan. Kdybyste odhrabal u stromu mech na západní straně, tak tam najdete krabičku s blbinama, co jsme si tam kdysi schovávali. A jedna z těch blbinek je stará mince, deseti-groš ještě z Rakousko-Uherska, z roku 1886.” říkám mu na to. Vzápětí si uvědomuji, ž
e jsem zase ťápnul kravinu, protože kdoví, co se za léta událo a ta krabice bude jistě fuč. Tajně doufám, že „lamželezo” bude považovat moje věty spíše za archívní zajímavost a nenapadne jej se přesvědčit. Tak samozřejmě, proč by to dělal?

Jenže co byste řekli?
No… Udělal to!

„Tak jdeme, podíváme se, jestli říkáte pravdu” a nesmlouvavým posunkem mi dává najevo, abych šel před ním. „Ukažte mi ten váš slavný Jinan. Co je to vlastně za strom?”

Nyní je na mně, abych se trochu blejsknul pár znalostmi ze „stromo-vědy„ a snad si tak mírně poupravil reputaci. „Jinan dvoulaločný je jeden ze vzácněji se vyskytujících stromů na našem  území. U nás ho známe pod názvem - Ginkgo biloba. Podle pověstí přináší majiteli zdraví, sílu, štěstí a spoustu super dalších věcí. Mimoto výtažky z listí a květů se používají na přípravky v lékařství. Támhleten strom to je.” říkám tomu „pumpičkovi” a než tam dojdeme, tak ještě přihodím pár věcí ohledně Ginkga.

„Á… Pán je znalec. Pán by moh bejt profesorem na univerzitě, co? Hodně čtete na Wikipedii, že? No uvidíme. Pokud tam fakt bude ta krabice, tak jsem ochotný na váš příběh přistoupit, ale jak říkám - uvidíme.” Opět je cítit v jeho hlase ironie.

Je mi jasné, že tomu nevěří a jen čeká, až se totálně shodím tím, že tam nic nenajdeme.
Opravdu bych se raději neviděl. Právě stojíme u stromu Ginkgo. Překvapuje mě, jak za ta léta zmohutněl. Ten, kdo jej zasadil, určitě přesně věděl, jaká půda mu bude prospívat.

„Tak šup. Už hledejte. Já si na to počkám”, slyším toho
Rambouska.

Nezbývá mi nic jiného, než poslechnout a opravdu začít přerovnávat mech okolo. Věřte, že nic absurdnějšího jsem dosud nezažil. Mám pocit, že mě šlak trefí, ale nakonec se s tím nějak srovnávám a už reju v mechu a kapradí.
Vzpomínám si, že tady pod tím kořenem to bylo. Takže jo, tam začnu. Není to moc hluboko, to bych mohl najít. Vyhrabávám hlínu pod jedním z kořenů, které se za ta léta mohutně rozložily kolem stromu. Jsem si jistý, že to je tutově tam. Pracně předstíraný klid střídá úlek. Není tam nic! Marně prohrabávám hlínu ještě hlouběji a víc do stran. Jestli tam něco bylo, je to fuč. Tak to je konec! Čeká mě totální ostuda, protože ten chlap klidně zavolá poldy a bude vymalováno, uvědomím si zdrceně.

Vstávám od rozhrabané hlíny s mechem a opatrně se na něj podívám. Čekám další ironický komentář. Jenže dokáže vážně překvapit, tenhle „pumping-ironista”.

„Něco vám možná uniklo, mám ten dojem,” říká. „Od těch vašich ,hrátek‘ uplynulo skoro dvacet let, ne? Takže berte v potaz nějaké ty ,růstové vlohy‘ daného stromu za ty roky, plus i to, že kořeny se taky nějak rozrostly. Takže zkuste víc hrabat u kmene, ne?”

Jo! Má recht, borec. Taky mě to mohlo trknout. Bez řečí ihned pokračuji ve zkoumání přesně podle jeho instrukcí a… mám to!  Je tam, bedýnka naše „válečná”! Teď jen doufám, že se za ta léta do ní nedostala voda. My ji tehdy sice dobře zabalili a vložili ještě do další krabice a to celé pak do větší truhličky z plastu, takže předpokládám, že něco z obsahu by mohlo přežít, jenže kdo ví.

Vytahuji, pro mě v tu chvíli velmi drahocennou věc. Láskyplně z ní odstraňuji nánosy hlíny, otevírám truhlici a s úlevou zjišťuji, že vše je nedotčeno. V ní je zabalena menší krabice. Rozbaluji ji též. Uvnitř zeje téměř novotou to hlavní - malá plastová průhledná krabička, ve které je to, co mě konečně v očích toho nabušence snad postaví na tu „dobrou” stranu. Podávám mu krabičku a hned vysvětluji, co která věc znamená. Jistě si sám některé věci domyslí. Například obaly od žvýkaček - to bylo velmi populární je sbírat. Zrovna tyhle Řecké, byly velká vzácnost. Ale pýcha všeho je tenhle starý deseti-groš z roku 1886. Sice takový zašlý, i přesto, že jsme jej poctivě tehdy několikrát vycídili vším možným, počínaje popílkem z cigaret, přes různé pasty, ale nikdy jsme nedocílili onoho původního stavu. Groš zůstal nadále s patinou desetiletí a nakonec jsme si uvědomili, že to mu dodává onen až mystický šmrnc.

Je vidět, že chlapík se také vrací do dětských let, kdy naší jedinou radostí byly různé poklady a schovávačky. Už není tak jízlivě ironický. Neuplyne ani dvacet minut a vzpomínky na dětství nás nalaďují na stejnou „vlnovou délku”. Už vím, že se jmenuje Maxmilián, tedy Max pro přátele. Protože zjistil, že nebydlím daleko, tak navrhuje tykání. „Jsme vlastně takoví skoro sousedé, ne?„ povídá.

Snažím se vyčíst z jeho obličeje, jestli to zase nebude jen ironie. Pak nejistě souhlasím. Na můj vkus to bere až příliš velký obrat. Ale nevypadá, že by to myslel v legraci. Snad díky tomu „pokladu” z dětských let se zřejmě prolamuje ta nepřátelská původní atmosféra. Snad je mu konečně jasné, že nejsem žádný vandal, ani zloděj a že opravdu jsem tu za něčím velmi podivným. Čekám, až mě vyzve, zda mu povím teda svůj dnešní příběh.
Ovšem to ještě netuším, že jej zaujme něco úplně jiného. Max uprostřed věty totiž náhle přestává vyprávět o svém dětství, které prožíval v různých částech světa díky práci jeho rodičů a zadívá se na obsah krabičky. Napadá mě, že jistě obdivuje ten deseti-groš. Možná  snad ví něco zajímavého o této minci. Kdo ví, třeba deseti-groš je nyní velmi vzácný a... Moje přemýšlení ale přeruší tím, že ukáže na jednu velmi starou zašlou fotku, která se krčí v rohu krabičky.

„Kdo to je na této fotce? A kdo tu fotku sem vlastně dal?” Ptá se.

„Myslíš ten chlap na fotce s palmovým zátiším na pozadí? Jo tak to nevím, ale to je fotka z našeho alba a ten člověk mi byl nějak, nevím ani proč, povědomý a sympatický, takže prostě jsem to doma tehdy čmajznul a přidal jako část pokladu. Ty toho pána znáš? On to byl jistě nějaký dědův známý na dovolené, nebo tak něco,” odpovídám.

„Nejsem si jistý,” říká zadumaně Max a hned pokračuje. „Myslíš, že bys mi tu fotku mohl na chvilku půjčit? Stavíme se za tátou, ten bude vědět. Asi tuším, kdo to je, ale víc řeknu, až jak se vyjádří on.”

Svorně zahrabáváme znovu poklad a upravujeme zemi tak, aby nebylo nic poznat. Jde to kupodivu velmi dobře. Mezi prací Maxovi vyprávím tu moji „love story” s tím pískáním. Jestli nyní čekáte, že si Max bude z toho opět dělat legraci, tak čekejte dále, ale nedočkáte se. protože Max nečekaně prohlašuje, že něco podobného se mu kdysi také přihodilo!

„Ty, Martine, nehledáš náhodou nějaký kšeft? Máme s tátou v plánu rozjet něco jako průzkum různých záhad a podobných věcí. A soudě podle toho tvého zaníceného vyprávění o záhadách je možné, že bys to mohl dělat i jako takový poloprofesionál. Jak tě tak poslouchám, tak bys na to mohl mít správné nadání,” povídá mi Max.

Přiznávám, že opravdu bych něco rád dělal, protože jaksi právě v tuto dobu jsem bez práce, ale taky naznačuji, že vše je i o penězích. Dovídám se, že zrovna o tohle se starat nemusím, že „dědek” (Maxův táta) dokáže být velkorysý a jistě bych měl slušný plat, pokud ho ovšem nezklamu.

„Víš, na to dej bacha. On dokáže být v jistých věcech strašně nepříjemný. Nesnáší, když mu někdo lže. Nesnáší, když někdo chlastá a bere ,sračky‘ (drogy) a ten, kdo by se ho pokusil ,vytunelovat‘, tak toho by snad i zabil. To víš, máme Africké předky, takže táta je dost vznětlivý. Když se nasere, není s ním řeč. A mimo to - nikdy mu nedávej najevo, že v něm ty naše předky vidíš, protože už pár lidem dal přes hubu za to, že mu něco naznačovali cosi o ,bílé rase‘ a podobné voloviny,” dodává ještě.

Max je velmi zvláštní v tom, jak o svém otci mluví. Jednou je to táta a jindy zase dědek. Sice toho „dědka” vyslovuje vždy tak dobromyslně a také z důvodu, že on opravdu dědou je, protože Maxova mladší sestra už je vdaná a má dvě děti, ale i tak je znát,
že si Max s otcem občas lezou řádně na nervy.

Jsme skoro u hlavních vchodových dveří zámečku. Max se přátelsky zdraví s řemeslníky, co právě začínají stavět lešení kvůli opravě omítky. Chvíli s nimi rozmlouvá. Z útržků rozhovoru nyní vím, že náklady na renovaci omítky a oken se budou pohybovat předběžně kolem dvou milionů korun.
Tak to už je zatraceně pořádnej balík, pomyslím si udiveně. Vstupujeme do zámečku. Pravda - trochu to tu znám, protože jsme zde chodívali do knihovny a dokonce jsme tady měli i přírodovědný kroužek. Ale pak to zabral městský úřad, částečně zrenovoval vnitřní prostory a nakonec z toho udělal výletní hotýlek pro „papaláše” s několika krásnými rezidencemi v horních patrech. A tam také Maxova rodina nyní bydlí a bude tak dlouho, dokud se celý zámeček nezrenovuje.

Stoupáme po schodišti. Náhle mám pocit, že opět slyším, jak si někdo pohvizduje onu melodii, která mi vlastně převrátila naruby celý dnešní den.    










počítadlo.abz.cz