Kapitola první: Zámecký park
Život každého člověka je vesměs běh na dlouhou trať a je jen na každém z nás, jak moc si jej dokážeme přizpůsobit ke své radosti, nebo ke své nepohodě. Jestliže fungujeme v takzvaně zajetých kolejích, nemáme moc důvodů cokoliv v životě měnit. Ale stačí chvilka, pár nečekaných událostí a vše se rázem rozběhne kupředu, takže náš život je najednou jiný, než bychom si mnohdy kolikrát přáli.
Když jsem jednoho idy-letního dne uzavřel nepříliš vřelé vztahy se svým (nyní už bývalým) zaměstnavatelem, došlo mi, že svět se zkrátka jiný zdá za okny pracoviště a jiný zase ve chvíli, kdy nemáme stanoven žádný pevný každodenní rituál, navíc ještě s bonusem - přežít na čas ze svých úspor (pokud vůbec nějaké máme), neztratit nervy, najít si nový flek, přizpůsobit se, „zajet” zase nový každodenní rituál a vydržet v něm co nejdéle.
Ono se řekne - hledat práci. Jenže máte rozdíl, mezi „prací” a „Prací”. Ta první je o tom, že berete zaměstnání jako z nouze ctnost, které vás netěší a denně odpočítáváte minuty, než konečně vypadnete domů. Ovšem „Práce„ s velkým „P” - tak to je něco jiného! To je práce, která vás musí bavit. Jenže takovou dnes najít - je to samé, jako objevit vodu ve vyprahlé poušti. K obojímu je zapotřebí minimálně zázrak.
V jednom okamžiku jsem i přemýšlel, zda nevyrazit do světa. V podstatě mi vše hrálo do karet. Jsem sám, žádné závazky, útulný malý bejvák v Beskydách se dá pronajmout, tak proč to nezkusit? Pohrával jsem si s touhle myšlenkou několik dní. Můj vnitřní pocit mi ovšem říkal, že nemám moc tlačit na pilu, protože NĚCO přijde.
Netušil jsem CO, ale pokud se budete od útlého věku zabývat záhadami a tajemnem, pak si vypěstujete takzvaný šestý, mnohdy i sedmý a osmý (ne)smysl, na který se pak můžete bez výhrad spolehnout. Nakonec jsem se přece jen dočkal toho NĚČEHO. A okolnosti k tomu byly velmi nezvyklé.
Zkrátka jednoho opět idy-letního dne jsem vyrazil na trh nakoupit nějakou tu „přeplastovanou„ zeleninu a jak tak vybírám, které plody přírody jsou přírodnější, než ty nejpřírodnější ze všech přírodních (znáte to - postavíte krásné rajče na stůl a po půl roce - no představte si - je stále krásně červené.), slyším, jak si někdo pohvizduje.
Zpozorním. Veškeré rozjímání nad výrobky matky Země je rázem pryč, k nelibosti trhovce, který zjistil, že si zřejmě nic nekoupím.
Ta melodie je tklivá. krásná…
… A line se někde z toho davu lidí, co kráčí trhem.
---
Fascinovaně naslouchám. Tohle jsem už přece někde slyšel, bleskne mi hlavou. Ale kde jsem to slyšel? Je to hodně dávno? Ano, je. Tuhle písničku přece zpívávala mamka, když třeba vařila a já si hrál někde poblíž. Ach jo. Máma a táta. Jak krásný to byl život. Až do té osudové nehody.
---
Zatracená autonehoda! Když se to tehdy stalo, bylo mi pět let. Pamatuji se, že jsem po té události s nikým více jak rok nepromluvil.
Babička s dědou se stali mými novými „rodiči”. Jak plynul čas, tragické události byly postupně zasouvány do jakési třinácté komnaty v mé mysli, aby uvolnily místo dalším a dalším událostem. Školní léta uběhla jako voda a než jsem dostudoval střední školu, zůstal jsem z rodiny sám. Máma. táta. babička a děda. všichni zemřeli. Nebo jen odešli kamsi do neznáma, tam na druhou stranu. Nebo snad… za „duhou"? Kdo ví.
Každopádně tyto události zákonitě v člověku něco zanechají. Kromě pocitu občasného bezbřehého smutku jsem se začal pídit po informacích, jak to vlastně je - mezi tím nebem a zemí - zda opravdu po smrti nic není, jak nám to ve škole stále trpělivě vysvětlovali, s dovětkem, že veškerá náboženství jsou jen metla lidstva a blbnou lidem mozek, nebo snad po našem „odchodu” přece jen pokračujeme dále? A to byl začátek velmi zajímavé cesty za poznáním, jenž mě dovedla do velmi zvláštních a dosud málo probádaných odvětví našeho lidství.
---
Do háje! zanadávám si v myšlenkách, protože přívalem vzpomínek mi do očí vyhrkly slzy. Snažím se dělat, jako že mi něco právě spadlo do oka a nenápadně se přidávám k davu lidí postupujících tržištěm. Aniž bych to zprvu zpozoroval, po chvilce zjišťuji, že vlastně jdu za onou melodií, která mě tak rozhodila tím návalem vzpomínek.
Je to divné, ale zatím nemůžu přijít na to, kdo to vlastně pohvizduje! Jsem už ve třetí uličce našeho malebného městečka. Lidí tu chodí docela málo, ovšem tu melodii ne a ne vystopovat! Jakmile si myslím, že si pohvizduje támhleten pán, nakonec se ukáže, že on to není. Jen se překvapeně na mě dívá a zřejmě si něco myslí nelichotivého na moji adresu, protože kolem něj nejprve plíživě a obezřetně procházím, pak na něj kouknu a mažu dál.!
Zdá se mi, že ta melodie snad mizí za dalším rohem dříve, než se objevím. To přece není možné! Už to trvá půl hodiny! Navíc cesta za chvíli končí u našeho místního zámečku, který nedávno v dražbě města koupil prý „nějaký cestovatel”. O něm lidé z okolí zámečku vyprávějí samé lepší drby. Třebas, že je jistě nějaký mafián. To samozřejmě vyplývá ze závisti. Kde by na to vzal? Mafián je to. Tolik peněz přece nevyděláš normální prací, povídají si lidé mezi sebou.
Další „zaručená informace„ je ale mnohem zajímavější: děda tohoto „mafiána„ byl potomkem jednoho z velkých cestovatelů a dcery Afrického náčelníka jistého kmene. V tom zámku by měla být též sbírka artefaktů z Afriky.
Jenže kdo ví, co je na tom všem pravdy. Místní „Tam-Tamy" fungují velmi rychle a spolehlivě, jako tichá pošta - na jednom konci je jedno slovo a na druhém konci je z toho aféra na román!
Přicházím k zámečku. Ta tklivá melodie je stále přede mnou! Kde je, krucinál, ten hvízdálek.?! Vztekám se. Zároveň mám zvláštní pocit, jako vždy, když se pídím po různých záhadách. Ať už je ten člověk kdokoliv, zřejmě pracuje, nebo bydlí právě tady na zámečku! Je přece jasné, že zdejší nový majitel by ani omylem nezvládal všechny práce, které jsou pro chod takového sídla zapotřebí. Navíc je známo, že platí hotově. Takže jistě si dva, nebo tři lidi na různé povinnosti může dovolit zaměstnat.
Jindy bych si určitě uvědomil, že zámeček už nepatří městu a že není možné jen tak vejít za bránu, protože je to nyní soukromý pozemek. V této chvíli mi ovšem tato skutečnost absolutně nedochází. V klídku si otevírám bránu, projdu jí, zavírám za sebou a vydávám se za melodií směrem k málo udržovanému zámeckému parčíku.
Jediné, co mě napadá, je to, že po mnoha letech opět uvidím místa, kde jsme si jako děti hrávali. Parčík byl totiž naše dětské „hájemství”. Sváděly se o něj líté bitvy, které měly pak za následek buď pořádné monokly a jiné šrámy na těle, nebo pocit velkého vítězství, či naopak smutku z prohry - to podle toho, jak jste si právě jako parta stáli.
Jdu stále dál do parčíku. Jsem skoro u jedné ze zámeckých zdí, jejíž okna mají výhled do té parkové zeleně. Uvědomuji si, že tam, za těmi okny kdysi bývala (a možná ještě je) knihovna. Dole měli jednu dobu přechodné pracoviště zahradníci. Ti občas, aby se neřeklo, sem tam něco zastřihli a někdy posekali i trávu.
Aha, tak dotyčný bude zřejmě zahradník, bleskne mi hlavou a přijde mi to úsměvné. Ale jen do té doby, než si uvědomím jinou myšlenku - že zahradníci tady už hezkých pár let nepracují!
Zastavuji se. Dál není kam jít. Staré dveře kdysi bývalého „detašovaného zahradnického pracoviště„ jsou uzamčeny visacím zámkem a celkově je znát, že už je zamčeno pořádně dlouho.
Melodie najednou utichne, jako když utne! Kolem je naprosté ticho, není slyšet ani živáčka. Stromy majestátně stojí, ale nepohnou se. Ani vánek nezavěje. Je to až děsivé! Cítím, že je něco špatně. NĚCO JE jinak, než by být mělo! Jenže ta melodie. Kdo to byl? Kam se poděl? Co se to děje?! To už pomalu nastává období děsíků. Že nevíte co je „děsík„? To máte tak - když je člověk ve stresu, začne mít strach. Nastává takové to období různých zběsilých myšlenek a různého - co by a kdyby. To ovšem ještě pořád ujde, jenže pak se to překlopí do fáze, kdy mozek začíná vymýšlet bleskově jednu konspiraci za druhou, nejlépe řádně okořeněnou hrůzostrašnými konci. V závěru se člověk dostane do fáze, kdy jej tyto myšlenky vyděsí mnohonásobně více, než skutečná reálná událost. A takovým myšlenkovým záležitostem říkám - děsíky. Ony jsou to pořádné bestie, nemyslete si. Nejdou totiž jen tak zahnat. A zrovna na vás přijdou právě tehdy, kdy je rozhodně nechcete.
Začínám docela slušně panikařit. Mozek, nabuzený notnou dávkou adrenalinu, vymýšlí jednu bláznivinu za druhou a nejde zastavit. První myšlenka na „zahradníka” zmizela, je tu hned další děsík, který mi zobrazuje před očima scény jak z horroru a naznačuje, že to je léčka a že jistě za tím někdo je, zřejmě nějaká parta darebáků.
Ale i tenhle děsík mizí. Místo něj se dere další. Je ještě temnější! Připomíná mi, že podle legendy, kdysi dávno, byla v tomto parčíku pohřbená mladá komtesa, která zřejmě nenalezla klidu a tak za každého krásného letního poledne, nebo půlnoci, se zde objevuje a svým zpěvem láká mládence do své náruče, aby se pak již nikdy nevrátili domů. No tfuj.! pomyslím si vyděšeně. Fakt mě nemůže napadnout lepší hovadina v lepší dobu, opravdu! brblu si pro sebe. Dochází mi, že je nejvyšší čas vypadnout dříve, než mě tady objeví nový majitel zámečku!
Abych zaplašil toho posledního děsíka, tak si hned namlouvám, že komtesa sice zpívá, ale rozhodně nehvízdá. Jenže málo platné. Jak už jsem říkal. Některé myšlenky nevytěsníte, i kdybyste jakkoliv chtěli a zrovna v danou dobu, jako je právě tato!
Pomalu ustupuji od léta zamčených dveří a už - už se otáčím, když tu pojednou za sebou slyším kroky! Snažím se zachovat klid. Přece kroky nejsou nic strašného. Tak prostě někdo přichází a co? Ale nedaří se mi to! A ty kroky jdou pomalu… jakoby obezřetně.
A jdou stále blíž a blíž…
