část 2.
V autě, 23.6, 5.30 ráno
Na malou chvilku procitám a mírně pootevřu oči. Ta oranžová koule nad obzorem, co září, jako nějaká zatracená vodíkovka a štve mě tak, že mi nepomáhá, ani když zase oči zavřu - dává jasně tušit, že bude horký letní den.
Fakman pouští rádio. Do hlavy se mi v tu chvíli zabodne tisíce jehel. Něžně mu naznačím, aby tu debilní věc rychle vypnul, nebo to auto bude na věky věků bez téhle ozvučovací hovadiny.
Fakman moc dobře ví, že bych ten krám dokázal vyškubnout a prohodit zavřeným oknem. Hlavně v tomto stavu. Rázem je klid, přerušovaný jen zvukem hladce předoucího motoru. Ostatní mlčí.
Zatraceně!! Proč ten motor tak strašně řve?! Ztište ten podělaný krám!! Během chvilky znovu upadám do jakéhosi limbu.
Dospávám raušík. A spal bych snad i celou tu cestu na chatu, nebýt toho ječení Andrey na Fakmana a Jeho zase na ni, chvilku poté, co jsme vyrazili. Jen tak mezi námi - oni jsou to vcelku pohodový lidičky, jen občas dokážou lézt pořádně na nervy. Hlavně ráno, po draku a po rauši.
Opět procitám z toho divného polospánku. Ostatní se mezi sebou tlumeně baví. Mžourám očima. Je něco kolem šesté. A cítím se trochu lépe. Není to zas bůhvíjaké, ale dá se to.
Slunce venku přešlo z oranžové koule na jasně žlutou a příroda okolo lačně saje jeho paprsky, jako kojenec mléko matky.
Jak daleko je asi ta chata? Neptám se jich, abych nevypadal, jako idiot (jako oslík ze Shreka. „už tam budéém? Už tam budéém?“). Ale začínám víc vnímat povídání ostatních přátel, a podle nich bychom tam měli do hodiny být. Čas ubíhá, jako voda.
"Hele! Tak toto nemá chybu!" ozve se Fakman zepředu. "Právě jsme minuli hranici dvou krajů a tří okresů zároveň."
Je to tak. Ale trochu zaspal dobu, hošánek. Tohle rozdělení krajů a okresů už přece dávno patří minulosti. Však už jej také Andrea masíruje. Dokonce mi ani nevadí, že mluví tak nějak hlasitěji.
Dobré je to, pomyslím si. Ještě pár hodin a budu zas v pohodě. A Čena přerazím a udělám z něj další čtyři pro boj ve vysoké trávě. Vážně - musím s tím debilním hulením přestat, nebo to začne nabírat hodně blbý směry. V téhle lajně už mám svý zkušenosti a moc dobře vím, jak to chodí.
Zatracené Beskydy a zatracené serpentiny! Fakman se snaží moc nedivočit. To je na něm i vidět. Je zpocený opravdu snad až za těma ušima. Jenže tady ty „horské úbočí pro kamzíky“ - to se fakt blbě vyjíždí a sjíždí.
Marcela chce také něco dodat. Asi k těm krajům a okresům, když… najednou zařve Fakman něco, co zní jako "kurvadrát.!!" a v příštím zlomku vteřiny hamstne na brzdy. Rázem pociťujeme na vlastní kůži jeden z těch šílených fyzikálních zákonů, co nám jej ve škole tak cpali do palice.
Tahle kára má ale brzdy, pomyslím si obdivně, když se pomalu sbírám z mezery mezi předními sedáky, kam se mě setrvačnost zemská snažila napasovat. Žaludek mi opět vře a… skoro řve.
"Kurva!! Zasraný jeleni, nebo co to tady maj!!" nadává polekaně Fakman.
Andrea si na předním sedáku celá pobledlá masíruje ruce. Narazila si je o palubní desku, jak se chtěla něčeho zachytit. Tomáš, co sedí vedle mě, se při tom brzdění stačil třísknout do nosu o přední sedák, jak na něj naletěl. Z nosu mu začíná cákat červená. Jediná Marcela, zdá se, nemá problém, protože na rozdíl od nás ostatních namustrovaných kreténů, se před jízdou připoutala.
„Klíííd! To nejsou žádní jeleni. To jsou prachobyčejní srnci, co se jen přesunují na jinou pastvinu," komentuje Fakmanův výrok Marcela.
"To je mi u prdele, CO to je! Dyť se podívejte! Je to tu jak někde v Serengeti! Jeden přeběhl a dalších pět vylézá za ním!" vrčí Marián, alias Fakman.
Konečně pokračujeme dál. Je na čase, protože už mám téhle jízdy plný zuby.
Proč vlastně Mariánovi říkáme Fakman? No… to byste rádi věděli, co? Hlavně zas nedělejte, že vás to nezajímá, když dobře vím, že jo. "o)
Vlastně za to může jeden praštěný maník někde z jisté části "Európy".
Přivírám oči. Jednak, abych se trochu zase zklidnil a také, abych si opět před očima vybavil, co se tehdy odehrálo. Bylo to vloni? Nebo ještě o rok dříve? No, asi vloni, protože…
Před rokem, na dálnici v Německu, placený úsek s neomezenou rychlostí
… se chystáme vyrazit po jakési dálnici, kde se musí platit mýto. Kruci! Co to je za volovinu?! Jaké mýto?! Myslel jsem, že přece dálniční známka pro německé dálnice platí po celém Německu, no ne?! Fix už.
Mariána napadne, že bych měl trošku protáhnout "Koktávce" hrb a vyzkoušet, kolik že to vymáčkneme z téhle naší krasotinky. Tahle „autostráda“ je přece známá tím, že je zde v některých částech neomezená rychlost, takže - jdeme na to!
Zprvu pomalejší štrúdl aut v pruzích se začíná postupně roztrhávat. Ti pomalejší se drží stále při pravé straně, aby tak nebránili průjezdu těm rychlejším, co si to valí v levé části.
Opravdu se je na co dívat. Profičí kolem nás Porsche, pak Lamborghini. A hned na to dva Bavoráci těsně za sebou.
"Sakra! Tady je to jak v Kobře 11," uchechtne se pobaveně Tomáš.
Sedí vzadu na svém obvyklém místě na pravé straně. U levého okna je Marián. Andrea sedí mezi nimi. Já, coby řidič, mám jako spolucestující Marcelu. Neječí furt jako praštěná Andrea a vůbec - hlavně nekibicuje do mého stylu jízdy a přesně ví, kdy je potřeba sklapnout. Není totiž nic „příjemnějšího“, než když vám robka začne pindat do řízení.
"Hele… Hele…! Dívejte na toho Germána v tom Bavoráku!" huláká Marián. "No tý vole. Málem do toho chlapa před ním prásknul, jak se tam vecpal. Kurňa! Jezdí tady pěkně zvostra,“ dodá překvapeně.
Jo. Škoda, že si nevšiml pořádně SPZ-etky u toho „Germána“, protože Germáni takhle neblbnou. Moc bych za to nedal, že ten šílenec s tím Baworem bude nejspíš od nás. z Česka.
"Ty… co kdybys to trošku také rozfajroval a nejel furt jak slečinka?" otočí se ke mě.
"Sklapni! Ty cvoku." zavrčím, ale tak nějak napůl přesvědčeně.
"Nech ho. Dyť ta ,Ochcávka‘ je už jetý krám, tak jak se chce komusi tady okolo rovnat?" odpoví uštěpačně Tomáš Mariánovi.
Jak zaslechnu jeho slova, jsem v tu ránu vytočený. Jak, že ,Ochcávka‘? Co to, sakra, ten debil jeden mele?!
Mrknu do zpětného zrcátka. Levá strana volná. Podřadím o kvalt níž a motor se dostává do vyšších otáček. Hodím blinkr, dupnu na plyn a ze stotřicítky přidávám během několika okamžiků na stále pohodových sto šedesát za hodinu.
Za námi nic nejede. A před sebou máme volno. Fajn, super! Ještě přidávám. Během chvíle svištíme skoro dvoustovkou. Ono se to nezdá, ale tohle TDi-čko umí být pořádně svižné, když se mu dá trochu zahulit.
Užíváme si to. Dálnice tu mají fakt nádherné, to musím uznat. To není, jak u nás, kde vám pravý pruh na „D1“ vytřese duši z těla a máte pocit, že je cosi s podvozkem.
Fajn jízdu narušuje jakýsi idiot s jetým Volvem vínové barvy, podle SPZ-etky odněkud z Dálného východu. Přiřítil se, jako uragán odkudsi zezadu a než jsem stačil včas odbočit, už ho máme za zadkem.
Ten magor musel jet určitě tak dvě stě čtyřicet, nebo co! To přece není možné, aby se tak rychle zjevil! Dacan jeden! A už na nás bliká dálkovýma a troubí.
"No dobře! Ty jeden kreténe!!" řvu, hážu blinkr doprava a prudce uhýbám. Ostatní se tím docela baví. Ale jsou i trochu vyděšení, protože v takových rychlostech je to dost nebezpečná hra.
Sypeme si to v pravé části dálnice, stále kolem dvoustovky. Jenže ten blb, místo aby fičel dál, jede souběžně s námi!
Ubírám rychlost.
No je to možné?! Ten druhý dělá to samé. Co to je?!
Jedeme stále vedle sebe, teď něco málo přes sto za hodinu.
"Bože…! To je kretén!!" nadává Tomáš.
"No jen počkej, naseru ho!" prohlásí jedovatě Marián. Otevře vzadu okno a ukazuje posunkem řidiči toho ojetého starého krámu, aby teda jel.
Jenže ten otevírá okno u spolujezdce, směje se a ukazuje fakáč!
Do Mariána v tu chvíli, jako když střelí.
"CÓÓ??! Ty ludro jedna blbá?!! Já ti dám fakáč!!" řve jak nějaký „Mon_Ženeral“ v bordelu. A hned na to ukazuje na něj z okna nejen paroháče, ale také i toho fakáče.
Otevřeným oknem vzadu řve vzduch a Marián musí hodně hulákat, aby ho ten druhý mamlas, jedoucí vedle nás, slyšel.
Pantomima oboustranně pokračuje. Ten cvok v tom krámu asi nemíní přestat. Dokonce se zdá, že toto prudění je jeho záměrem.
"Ser na něj, na vola!" snaží se uklidnit Andrea Mariána. Jenže ten je přímo posedlý pocitem, že nutně musí tomu bastardovi urvat hlavu.
Moc si jich nevšímám. Musím sledovat provoz. Řidič červeného Volva prudce přidává a rázem poskočí dopředu, aby se zařadil před nás, hamstl na ty jeho zatracené brzdy a tím nás donutil k prudkému brzdění.
Pohotově reaguju. A ten mamlas ještě z okna ukáže přímo výstavního fakáče.
Co ten osel vyvádí?! myslím si už napůl vyděšeně. To je přece nenormální!!
"Předjeď ho!! Předjeď toho čuráka!!!" řve za mými zády Marián. Kámošky namítají něco v tom smyslu, abychom přestali blbnout, ale k Mariánovi se přidává i Tom.
Opět mám adrenalin v žilách tak, jak je to potřeba. No počkej! Ty dobytku jeden!
Mrknu do zrcátka. Levý pruh je v pohodě a volný. Tentokrát bez blinkru vylétnu do levého pruhu, předjedu toho mamlase a zařadím se před něj do pravého pruhu. Okamžitě dupnu na brzdu. Ne zas moc, ale dost na to, aby se ten čurmen za námi vzadu trochu připosral. Má co dělat, aby stíhal reagovat. Hned na to dupnu znovu na krk plynovému pedálu. Do Oktávky, jako když střelí. Turbo zabírá zostra a je to, jako kdyby naše auto nakopla noha nějakého neviditelného obra.
"Volverin" také nelení. Hned pádí za námi. A během chvilky už zase jedeme vedle sebe. Má stále stažené okno, už se ovšem nesměje. Cosi řve. Moc jej neslyším. Jen sem tam něco málo. Vypadá to, že je to v lámané angličtině.
"Tak co??!" řve na něj Marián. "Už máš dost, ty kurvo jedna blbá?!!" pokračuje ve vítězoslavném řvaní.
Tak tahle hláška vyloudí na mým ksichtu trochu toho úsměvu. Protože skoro všude mají „zatáčky“, jenom u nás jsou to "kurvy" :o) Musí se, ten cvok v tom Volvu, hodně divit, proč na něj Marián cosi řve o ,zatáčkách‘… "o)
„Fááák Jůůů!“ zaslechnu toho blba. To už se smějeme v autě všichni. „Fááák Jůůů!“ řve na nás znovu ten pizduch a je na něm vidět, že je už hezky nervní.
Jednou rukou udržuje směr auta a druhou zase ukazuje fakáč.
"Fáákt, jooo??" zařve na něj Marián. Vyprskneme znovu. Tak toto vážně sedlo.
Zahlédnu před sebou německou ,Polizei‘ a hned začínám přibrzďovat. Není radno divočit. „Volverin“ kolem nás prosviští. Vidíme, jak policajti vyjíždějí před nás.
A sakra…! Pomyslím si vyděšeně. Zapnuli majáčky. Asi máme průser!
Jenže ti se rozjíždějí kamsi dopředu. Ulehčeně si oddychnu. Chvilku na to, o kus dál, vidíme k našemu nesmírnému pobavení, že si podávají toho týpka s tím Volvem.
Dobře mu to Marián nandal! A tak se zrodil „Fakman“. Od té doby totiž Mariánovi už jinak nikdo z nás neřekl.
Ten den se tehdy opravdu vydařil…
