část 1.
Tma. Tak sladká a uklidňující… věčná ve své prapodstatě a nepodplatitelná ničím… To je tma.
Máme ji nejraději, když tančí pod našimi víčky… ve chvíli, kdy tělo tolik zoufale potřebuje vypnout. ve chvíli. kdy se snažíme poslat do její nekonečně temné náruče… té bezedné propasti vše, co nás tolik trápí, co nás děsí a co nás svazuje v době, když žijeme, nebo "žijeme" svá dobrodružství, zvaná "život", to zvláštní komediantství… tu roli (toaleťáku třívrstvého), co tak zdatně a nebo méně zdatně každý den hrajeme… u sebe tolik nenávidíme a u jiných buď obdivujeme, nebo jí pohrdáme.
Ta sladká a osvobozující tma, která však náhle mizí, protože…
V autě, 23.6, 4.20 ráno, těsně po pařbě
… protože jestli ta kráva jedna pitomá, zatracená, nezavře tu svou uječenou papulu, tak jí už asi vážně jednu vrazím!!
NECHCI otevírat oči! A NECHCI se ani s nikým hádat! Vím, že jsem tupé, sprosté hovado a dobytek, ale… já… já prostě neměl včera svůj den…
Musí ta ženská furt po tom Fakmanovi ječet?! Zase se hádají! Krucifix!! Jako by toho neměli dost v baráku! Teď tady na sebe v autě ječí, jak dvě říznutá podsvinčata!
Jasně, že bych ji doopravdy nikdy jednu nefláknul, stejně jako žádné jiné ženě a to ani teď, ani před tím a doufám, že ani v budoucnu. Nejsem přece sadisticky vyšinutý magor, ale… prostě se musím nějak ozvat dřív, než se mi rozskočí palice.
Ještě chvilku se snažím udržet nervy na uzdě, jenomže. fakt to nejde.
"Zavřete už ty držky!!" zařvu na ty dva hádavé pitomce, co jsou tak rozfajrovaní.
Ve zlomku vteřiny je ohromené ticho, jako před bouří.
"Aha?" zaslechnu Tomáše vedle sebe. "Pán se nám špatně vychrápal, co?"
Tak tu blbou poznámku si mohl nechat od cesty. Jasně, že jsem se, sakra, blbě vychrněl! Byla to těžká noc a pár desítek minut nějakého trhaného spánku v autě po takové pařbě, to rozhodně nezachrání!
Otevírám oči a prvních pár vteřin vidím rozmazaně. Pak se to zlepší. Jenže dostávám chvilkového „motáka“, je mi na blití a rázem mě polije horkost od hlavy až k patě. Teda… Ty zatracené bigbíty už přestávám zvládat. A ještě tahle cesta…
No, tak teď moc nechybělo a skoro hážu „tyčku“ mezi přední sedáky, kde sedí Andrea, ta ječící bestie. A Fakman, kámoš z děcáku, momentálně řidič.
Vedle mě vzadu sedí Tom a z druhé strany Marcela. Všichni jsme původem z toho posranýho děcáku. Z místa, kam nás kdysi ti - co by se jim mělo (asi) říkat rodiče - jen tak odložili, jako kus nepotřebného hadru. Jako když odložíte hadrovou (nebo hardcorovou?) panenku na hraní. Akorát máme jediné štěstí - že po osmnáctém roce jsme dostali možnost bydlet v „azyláku“, ve vlastním malém bejváku. Nás pět. A tak jsme si tam pomalu začali zvykat. Celá tahle banda, včetně mě.
Tom dostal ten ujetý nápad. Prej se složíme na nějakou chajdu někde v lesích a budeme si užívat víkendy. To bylo před rokem.
Jenže než jsme sehnali chechtáky, tak to trvalo. Jedině já nemusel. Čerstvě po svých osmnáctých narozeninách jsem se stal hrdým majitelem jeté Octavie, 1.9 TDi (f metle, na hlínách, woe…) a tak se s partou můžeme vozit. Řidičák naštěstí máme všichni. Před víkendem se pokaždé losuje, kdo bude řidič a ten nemůže pak na akci chlastat.
Los tentokrát padl na Fakmana. Má dvojitou jízdu. Nejen, že nás vezl na tu včerejší akcičku, ale také s námi jede na tu chatu.
Konečně ji poprvé uvidíme. Než jsme všechno vyřídili a než se přepsala na nás, jako společné „spolumajitele“, tak jsme si počkali skoro rok.
Zavírám na chvilku znovu oči a než se naděju, v mžiku jsem v raušovém polosnu. Před očima (l)živě vidím včerejší akci, jako bych tam stále byl - prachobyčejná chlastačka, jako obvykle. Akorát "Čen" nabízel zase vzorky nových, prý setsakra „výjimečných“ cigár.
Moc dobře znám tyhle jeho "cigára". Už jsem jich pár měl. Z těch byl pokaždé rauš, jako prase. Ale tentokrát, co jsem prožíval, tak to bylo peklo na zemi. Evidentně mi ty sračky nesedly.
Doprčic! Dyť mi bude za chvilku dvacet! Asi bych s tím svinstvem měl už vážně přestat…
Jakoby z povzdálí zaslechnu hovor ostatních kámošů. Naštěstí ta držkatá Andrea už na Fakmana neřve. Jsem fakt nervní! Jako hovado a jestli mi zas cosi kdosi z nich řekne, tak i přes své zásady se už neovládnu a vážně mu doopravdy jednu natáhnu!
Opět otevřu na chvilku oči. Fakman přizastavuje na kraji silnice. Otáčí se na sedáku a koukne na mě.
"Tak co, starouši? Žiješ?" zeptá se trochu starostlivě.
"Jo… žiju." odvětím rádoby hrdinsky, ale spíš skoro nežiju.
Nechávám je, ať si dál pindají ty svoje kraviny a znovu upadám do jakéhosi napůl somnambulního polospánku. Jsem zpět. Jsem včera na bigbítu…
Na pařbě, o den dříve, 22.6, večer
Prožívám už jednou prožité naplno, se všemi vjemy, ale přitom si uvědomuju, že jsem v autě a že jedeme na nějakou podivnou chatu.
"Hej! Prde!" slyším někoho hulákat vedle sebe na té zábavě. Začouzený lokál je ještě temnější, než ve skutečnosti.
"Dáš práska, vole?" pokračuje takový, asi o hlavu a půl menší, šikmooký človíček. Je to Čen. Tak mu říkáme.
Musím se usmát nad jeho slovy. Jiný by hned dostal přes hubu, ale u Čena je to něco jiného. Tak snaživě se učí napodobovat naši řeč, že je to k nevíře. A protože leccos od nás už pochytil, tak používá výrazivo poplatné naší bigbíťácké šarži. Vím dobře, že chápe tak leda kulové, co většina peprných slov znamená. Možná to pochopí časem.
"Jasně," opáčím mu s vyrovnanou blahosklonností. "Co máš? Dej to sem. Ale jestli zas budu vidět na prackách sedm prstů, jako minule, tak ti urvu palici!"
Zazubí se od ucha k uchu a bere to jako pochvalu. Tihle kluci jsou zatraceně šikovní. Někdy až moc. Tajně předpokládám, že to bude jen tráva pěstovaná v jejich skříňových plantážích. Jenže o Čenovi je známo, že rád experimentuje. Tak doufám, že se na to dnes vydlabal a je to čistý šluk. No… Koštnu to a uvidím. Jo, lidi. Jsem tak trochu feťák. Ale vážně - jen takový maličký. Opravdu! Zatím si dávám jenom trávu. Není návyková, jako jiná, tvrdší svinstva.
Dělám sem tam Čenovi ochranku. Mívá dost problémy. Hlavně s jiným etnikem. Nelibě nesou, že se jim tito „kucí“ šikovní cpou do jejich rajónu. Postavu na to mám a výcvik taky. Léta trénování Taekwon-Do a jeden rok výpomoc, jako vyhazovač v jednom vyhlášeném drsném pajzlu, mi dávají dost dobré preference. Čen to umí náležitě ocenit.
Abyste si nemysleli - tak tu trávu jsem nezačal hulit na jeho popud. V tomhle jedu od doby studia těch bojových sportů. Nedařila se mi tehdy meditace. Tak jsem to zkusil po svém. A pak to jakž takž šlo. Sice jsem býval na druhý den rozhozený, ale nic, co bych nezvládal.
No jo! Jasně, že těma hulícíma sračkama se nic nevyřeší. To vím taky, kruciš!
"Hele, prde, moc dobrá kvalitka," zubí se ten vysokotravní bojcman.
Dávám si prvního šluka. Je to sakramentsky silné.
"Cos tam dal, Čene?" ptám se jej podezíravě, protože mi tenhle matroš přijde jaksi silnější, než jindy.
"Čerstvý matroš, kámo. Pro Adama kámoše dycky nejlepší kvalita. Já nikdy nezklamu." ujišťuje mě.
"Fajn. Ale je tam ještě něco, že?" nasadím přísný výraz. V jeho očích se mihne údiv. "No jo. Zas tak zhulenou a spálenou hubu nemám, abych nepoznal rozdíly. Nemyslíš?!" procedím přísně koutkem úst, ale hned labužnicky potáhnu z té „Čenovky“.
"Ty dobrý znalec. Vážně. Moc dobrý znalec." usměje se. "Jen pro tebe jsem tam přidal jednu moc fajn bylinu. Je vzácná a používají ji mniši v klášterech. Je fajn. Pomáhá dát duši klid a pomáhá vidět věci. Velké věci!" dodává s tajuplným výrazem ve tváři.
Cítím, jak mi trochu brní konečky prstů. Raušík začíná.
"Věci? Říkáš věci? A jaké podělané věci máš na mysli? Co?" odvětím zasmušile.
Včera se mi totiž den také nevyvedl. Rozešel jsem se s přítelkyní. Už to vážně dál nešlo. Nerad to přiznávám, ale jsem prostě ludra luderská a s ničím se neseru. A tenhle můj „stajling“ ji za ty tři roky (co jsme se mrouskali, kde to jen šlo), zřejmě omrzel a znechutil. Napřed jsem si říkal, že je to o.k. a je to jen dobře. Alespoň mám volný režim a můžu sbalit další kočenu. Jenže, sakra, nerad to přiznávám, ale… chybí mi!!
"Co takhle pořádnou babu s pořádnýma kozama?" snažím se nuceně o legraci.
Čen na mě soucitně koukne. "Jo… jo… Jasně, kámo. Přesně tak. Babu, co má tááákovýýýhle kozy, jak vozy, že jo?" přitakává až moc nadšeně.
Jasně, že to taky ví. Všichni to vědí. Ten náš rozchod, bylo něco, jako divadlo na Brodwayi, klidně tam mohli vybírat vstupné. Řvali jsme po sobě u ní v bejváku, jak dva paviáni, až se žaluzie třásly a skla v oknech drnčela. Nakonec mě poslala k čertu se vší parádou a ještě mi, ta kráva jedna blbá, vyhodila oknem těch pár hader, co jsem u ní měl.
Potáhnu a zkouším nějak zaplašit svíravý smutek. Ále co. Ať jde klidně do prdele! Najdu si deset takových! A na chvilku se při tom šlukování zasním. Představuju si, jak by to vypadalo, mít kolem sebe třebas pět sam(y)iček. No schválně - dal bych je, nebo ne? Každou vojet a…
Uznávám sebekriticky, že až tolik bych jich naráz nedal. Tak dvě, tři maximálně.
Cítím brnění skoro v celém těle. Pocit klidu a jakési blaženosti prozatímně zahání chmury. Rozhlédnu se kolem sebe. Rytmický bigbíťácký styl vyhnal všechny na parket. Jen mi ty jejich pohyby připadají trochu zpomalené a sem tam přízračné. Začíná ten pravý rauš. Ale je jiný, než obvykle.
Jdu do „knajpy“ vedle sálu. Po tom čoudu mi vyschlo v krku. Na to je dobrý jeden, nebo dva „škopky bahna“. Podle toho, co čepují. U vchodu mne zarazí ostrá hádka dvou lidí.
"Hájzlu… zkurvený!! Já sem ti to pivo nevypila!!" ječí jakási stará babice po napůl zlitém chlapovi. Zírám na tu scénu. Je jako z pitoreskního snu.
Ta babizna se ke mě najednou otočí!
"Nechte klid mrtvých na pokoji! Slyšíš?!" pronese potichu a zní to, jako když zasyčí klubko hadů.
"Nechte stíny mrtvých! Nebo sami budete stínem. Ty, i ta tvoje zasraná partička!!" zasyčí opět.
Zkoprnělý, se nezmůžu ani na slovo.
"Mrtví sní svůj sen, ale mají hlad! A když si nedáte majzla, tak vás sežerou!!" Slova té babizny jsou jako j(m)ed hada.
Mžourám očima. Snažím se na chvilku nějak přerazit ten rauš a střízlivě uvažovat. Kdo, sakra, ta stará babka je?? A co se vůbec do mě sere??! Avšak myslí mi zní cosi, co vnímám, jako varování. Takový ten pocit, který vás nabádá, abyste byli opatrní.
"Mrtví přece nežerou. Jsou jasně chcípnutý a hnijou." odseknu jí.
Kupodivu, celkově mění výraz. Už to není ta zchlastaná stará babizna, ale… mávnutím jakéhosi šíleného kouzla, se z ní stává ve vteřině normální, starší a citlivá dáma.
"Adame… Ty přece dobře víš, že duše těch, co zemřeli v mukách, se tu stále toulají a hledají spásu. A hledají další, podobné, jako jsou ony samotné. Není dobré jim usnadnit, aby si vzali mezi sebe i tvou duši, nemyslíš?" povídá mi upřímně a citlivě.
No jasně, tyhle tajemnosti už hezkou dobu zkoumám. Teoreticky. Ale proč mi to, sakra, říká?!
Už už jí chci povědět cosi o tom, že by si měla spíš hledět svého krýglu, jenže ta starší „madam“ znovu v mžiku mění svou podobu a…
…"neserte se do mrtvých! Nechte je na pokoji! Jinak si pro vás přijdou! Přijdou!! A přidáte se k nim!!" zařve ta stará, nyní znovu strašně ohyzdná babice s nenávistným blýsknutím v očích.
Mohl bych přísahat, že ještě před chvilkou to byla taková pohodová dáma a teď? Její vlasy jsou bílé, jako mléko. Strhaný ksicht, je jako držka čarodějnice ve stopadesáti letech (minimálně!) a… v očích jí na zlomek vteřiny zaplála rudě ohnivá světýlka!!
Přepadá mě nevolnost. Vyvrávorám ven, abych to rozdýchal. Brnění se ozývá v plné síle. Je to pocit, jako když po vás pochoduje tisíce mravenců.
Opodál zahlédnu jednoho týpka. Řve do křoví, jak „Tygr z Mompračemu“. Mám pocit, že si co nevidět vygrcá pajšl až do x-tého kolena zpětně. To nic, kámo. To je holt zkušenost. Usměju se pro sebe a je mi toho mlaďocha docela líto. Taky jsem si tímto kdysi prošel.
Je mi líp. Vracím se do knajpy. Napadá mě, že bych se té stařky mohl zeptat na pár věcí, ale… nikdo takový v lokálu není! Tam, kde měl být ten stůl hned u vchodu, sedí zamračený vyhazovač a další maník, co prodává lístky na bigbít.
Rázem pochopím, vo_co_gou. Sakra! Čene! pomyslím si. Co jsi mi to, ty vole, dal zase za matroš??!
Procházím kolem maníka u vchodu do sálu a ukazuju razítko na ruce, poznávací znak toho, že "sem na chvilku dnes večer patřím." Jednoho lahváče si beru sebou. Na vyschlý krk to snad bude stačit.
Zbytek bigbítu probíhá vcelku v klidu. Mám teď náhodou super náladu. Čenovi slibuju, že mu opět pomůžu z bryndy kdykoliv bude chtít a vlastně… dyť jsme přece skoro jako bráši, no ne? Ostatní se zubí. No a co. Tak ať se baví. Je to prima pařba. Pařba skoro do rána.
V autě, 23.6, 4.00 ráno, těsně po pařbě
Jsou čtyři ráno. Rauš je téměř pryč. Je mi jaksi zatraceně fajně blbě. Jsem nervní. Všecko okolo moc řve! Fakman startuje auťák.
Jéžiši!! Já nikam jet nechci! Boha jeho!! Radši zalezu někam pod stůl, stočím se do klubíčka, jak Šaryk a budu spát. Nejlépe tak týden v kuse.
Jenže ostatní už čekají v autě pouze na mě.
"Tak dělej, ty pako!" zaječí Andrea.
No fajn, kočičko. Zaječ po mě ještě jednou a urvu ti lebku, ty blbko jedna!! zavrčím si pro sebe nasraně (to abych nevyšel ze cviku) a mám chuť si zacpat něčím uši, protože co zvuk okolo mě, to je jak rána kladivem do mozku.
Zaslechnu, jak jí v autě ostatní okřikují.
"Seš blbá, nebo co? Nevidíš, v jakým je stavu?! Dyť ti jednu natáhne, sakra!" domlouvá jí Fakman.
„Ále hovno!“ odsekne Andrea. „Přece dobře víš, že ten by ženský nikdy nezkřivil ani vlas. Akorát to jeho nadávání je poslední dobou čím dál horší a…“
Jenže větu přerušuje na důrazné upozornění Fakmana a to upozornění, jak mlhavě zaslechnu, je o tom, že jestli tu kušnu fakt nezavře a nedá alespoň teď, po ránu, na chvilku pokoj, tak on jí na rozdíl ode mě tu papulku klidně propleskne.
Andrea se na Mariána (Fakmana) uraženě podívá takovým tím psím kukučem, chce něco dodat na svoji obhajobu, ale pak, náhle zřejmě osvícena „duchem svatým“, nebo čím, už nic neřekne.
Tomáš vysedá z auta, abych se mohl uvelebit na zadním sedáku uprostřed. Když už mám sedět vzadu, tak jedině tam. Moje oblíbené místo. A oni to moc dobře vědí.
Ten šílený pocit v žaludku mi napíná celý pajšl. Tak vážení. Jestli přežiju tuhle cestu bez zagrcání celého auta, tak budu vážně Bůh.
Vyrážíme.
