část 3.
V autě, 23.6, 7.00 ráno a příjezd na chatu
… pomyslím si a otevírám oči. Už nejsem ospalý. Začínám se konečně také více zapojovat do některých debat, jenže jak na potvoru musím poslouchat dotazy ohledně toho Čenového sajrajtu.
Odbočujeme na nějakou napůl lesní a sotva znatelnou cestu, zarostenou nízkými travinami a lemovanou z obou stran větvemi, které nás téměř švihají do bočních oken. Ta chata je prý tímto směrem a na samotě, někde snad přímo v lese, nebo tak nějak. No to mě poser! Stojí nám tohle za to?
Fakman jede touto napůl kamenitou „polňačkou“ velmi pomalu. Moc dobře ví, jak jsem háklivý na jakékoliv poškození na autě. A tenhle podělaný makadam jistě nebude nic moc.
"Kde to, sakra, vůbec jsme?" ptám se ostatních.
"V oblasti klidu. Někde na Valašsku." zní odpověď.
"Cože to??!" zeptám se znovu nevěřícně. No fajn. jestli něco o Valašsku vím, tak že tam mají slušnou slivovici. Samozřejmě hlavně domácí a ne ten bramborový líh, vydávaný za cosi „exclusive“. Nepocházel odsud i Drákula (Vlad Dracul)? To byl přece Valašský vojvoda, ne? Ale ne… ten byl přece v Rumunsku, kdesi v Transylvánii a s tímto krajem to nemá nic společného. Už mi to taky v té palici vynechává, pomyslím si posmutněle.
A nejhorší na tom je, že bych si dal čouda, krucinál! Silou vůle se snažím překonat chuť na cigáro. Jasně, že ne na to obyčejné. Myslím tu „Čenovku“.
Po této lesní cestě jsme ujeli asi pět kiláků. A z každé strany je hustý, smíšený les.
"Ty, čéče… jedeme vůbec správně?" zeptá se nedůvěřivě Tomáš Fakmana.
"Jo!" zní jeho úsečná odpověď.
Několik minut na to už odbočujeme na… ještě hnusnější cestu! Ta nás vede přes les plný prastarých stromů, až na jakési zatraceně podivné místo, protože chvilku překvapeně civíme, CO je to před námi. Uprostřed lesa je vjezd na nějakou mýtinu!
Je plná mnoho let nesekané trávy a různých keříků. Vzadu, na kraji mýtiny, téměř až u lesa, je… naše koupená chata.
Tak tohle musíme teda řádně strávit! Osobně jsem měl představu, že když už chata, tak milá chaloupka někde kousek před malebným lesíkem, s nájezdem na nedalekou hlavní silnici a hlavně pohodově přístupná za každého počasí. Ale CO je to támhle před námi??
Ne, že by ta chajda byla zas tak hnusná. To ne! Je vcelku i velká, má podkroví a co se týká obývací plochy, tak je rozhodně větší, než tří-pokoják. Má dokonce i svůj sklep. Ale… to místo! To je to, co nám nejde pod frňák.
Nemůžu si pomoct. Cítím cosi nepříjemného při pohledu na tuto mýtinu. Mrazík mi leze po zádech a mám z toho husinu. Nevím, co cítí ostatní, ovšem zřejmě na tom budou podobně, jako já.
"Tome! Chlape jeden! Když jsi to vyřizoval, tak jsi neviděl tu chatu, nebo co?!" reje do něj Fakman.
"Viděl. Na fotkách. Přece víš, že nebyl čas honem někam jezdit a navíc se přece domlouvalo, že se kdykoliv může kupní smlouva upravit, kdyby něco nebylo v pořádku. Jenže ona vypadá stejně, jako na fotkách od realitky. Akorát tam nebyla vidět tato divná mýtina." opáčí Tom.
Ach jo. To je tak, když se kupuje něco takového a nejedete se tam osobně podívat. Jen osli jako my, jsou schopní si koupit nemovitost, aniž by si ji předem pořádně prohlídli.
Teda. Ta mýtina nemá chybu, sakra, pomyslím si znechuceně ironicky. Ne, že by byla zase tak zarostlá, nebo něco (i když údržbu by to chtělo jako hrom a hlavně trošku „předyzajnovat“ ty šílené kšáče), ale furt mám jakýsi zvláštní pocit a mrazení v zádech. Cítím prostě takový divný chlad…
"A co bývalí majitelé? Víš o nich něco? Ptám se Toma.
"Normální starší pár. Jejich děti prej neměli o tuhle barabiznu zájem a protože oni byli na všechno sami, tak se odsud přestěhovali blíž k městu, aby měli všechny potřebné služby u ruky," odpoví mi Tomáš.
"Kluci. Nezdá se vám, že s tou mýtinou něco není v pořádku?" hlesne Marcela sevřeným hlasem.
"To si piš, že jo." odpovím jí. "A rozhodně to není tím zanedbaným brajglem. V tom bude nějaká divná levota. Kurňa… Tome! Vážně jsi ty bývalé majitele viděl u podpisu smlouvy? Nebo je někdo sejmul a zahrabal na té mýtině a pod jejich jménem tu barabiznu prodal?" zaryju opět.
To si z něj však dělám jenom srandu. Jasně, že to byli praví majitelé. U podpisu jsme se s nimi viděli přece všichni. Doklady měli o.k., navíc vypadali seriózně. I ta realitka má slušné jméno. Takže to mi jen ta moje makovice zas vytváří jakési „poraušové“ kraviny.
Ostatní na mě pohlédnou tak nějak divně.
No jo. Hlavně se zas neposerte, byla to jen legrace, proboha! bleskne mi hlavou.
"A vůbec - i když ti majitelé byli třebas navenek v pořádku, tak co když tu měli takový tajný ,řbitov zvířátek‘. nebo něco takového? Se čumte na tu blbou paseku - tady to fakt vypadá, jak na hřbitově!" dodávám se zadostiučiněním. Na tohle už neříkají nic.
(Tak moment, vážení. Abyste si zas nemysleli, tak ta chata není nějaká ledajaká barabizna. To my jen tak blbě pindáme, jako dycky. Vcelku je to stavení na úrovni. Myslím, že pokud uvnitř bude tak, jako na fotkách, tak to vůbec nebyla špatná koupě.)
Přijíždíme k chatě. Vítají nás zavřené okenice. Zeleně natřená střecha výborně ladí s okolím. Stavení má dřevěné stěny. Veškeré dřevo má povrchovou úpravu. Asi se tomu říká moření a lakování, nebo kýho výra jaksi tak nějak. Neznám tyhle postupy a je mi to vcelku jedno. Důležité je, že stavení se tváří obstojně, takže uvidíme.
Parkujeme auťák kousek u vchodu. Tomáš má tu čest jako první odemknout dveře. Když už teda tu koupi navrhl a spáchal.
Otevírá dveře a ty jdou kupodivu lehce otevřít, panty vůbec nevržou. To na nás dělá vcelku příznivý dojem. Během několika málo minut už máme celé stavení "zrekognoskované". Rozhodně jsme neprohloupili. Vše je v cajku. A ta nižší cena je vyloženě jen kvůli lokalitě a dostupnosti v zimním období (nebo i letním, záleží, jak moc chčije.)
Marcela s Andreou se jdou k autu převlíknout do pracovního. Tušily, že tu bude potřeba trochu uklidit. A jsou to obě holky šikovné, takže to jistě dobře zvládnou.
Jsem s Tomem a Fakym v podkroví. Otevírám okenice. Sluneční světlo prozáří a zútulní celou místnost (ložnici). Dochází nám, že chata je situována tím správným směrem. Slunce může svítit do oken skoro celý den. Další pozitivní zjištění.
Zahlédnu obě „madmazely“, jak už jsou v pracovním a vytahují kýble z kufru auta, plus další propriety. Vzaly je sebou i přesto, že ti staroušci jasně říkali, že veškeré vybavení pro tyto účely tady je. Navíc - jak jsem stihl zaznamenat, tak paní byla dost na pořádek. Všechno upravené, jak kdyby měl někdo přijít na návštěvu.
"Kdy dáme ty kamery?" zaslechnu Toma, jak se ptá Fakyho.
"Až holky uklidí." zní jeho odpověď.
Jo. Tak to vám fakt musím říct, o co jde. Tom s Fakym si totiž zmysleli, že tu uspořádají jakési kundobraní, něco jako takovou menší swingers párty. A nebudete tomu věřit, ale ty dvě uklízecí dámičky tam dole byly hned pro a už se dokonce i těší, jak to kamsi dají na internet. To jsou exhibouši, co? Jo. jsou.
Vlastně - vcelku to není až tak blbý nápad. Kdybych byl ještě s „Meky“, tak bych si dal asi taky říct. Jenže teď nemám na nic takového náladu. A… zatraceně! Dal bych si čouda. Bože!!
Zavrčím směrem k nim něco v tom smyslu, že jestli mi nějakou kameru dají sem do podkroví, tak jim rozkopu oběma tlamu. Ať si ty své šmajchl_kraviny nechají laskavě v přízemí.
Neříkají na to nic. Jdou po schodech dolů. Zaslechnu, jak Tomáš nasraně šeptá Fakymu něco o tom, že jsem čím dál větší sprostý dobytek a jestli už mi náhodou z těch hulidel nehrabe.
A Faky mu odpovídá nějak v tom smyslu, že to nemyslím nikdy tak, jak to říkám, protože mě hezkou řádku let zná.
(A zase jen tak mezi námi, vážení - nemyslete si, že jsem na Toma nasraný. To vůbec ne. Uvažuju spíš o tom, jestli je to vážně těma zatracenejma cígama, nebo že se na mne vykašlala Meky. To je zajímavý námět na zamyšlení. Každopádně - ať slibuji komukoliv cokoliv a jakkoliv šťavnatě, v podstatě bych ani mouše neublížil.
No ne, vážně, bez prdele. Akorát když fakt chytnu pořádnýho nerva. Ale ti, co mě znají, tak dobře vědí, že to už nikomu nic „neslibuju“. To už rovnou přes tu držku dávám.
Jo, myslím si, že za tyhle podělaný stavy může vážně nejvíc ten rozchod s Meky. Netvrdím, že jsem nějaký miláček, ale doprdele to, jak furt nadávám posledních pár dní, mi zkrátka také začíná připadat ujeté.)
Kámoši v přízemí se na něčem domlouvají s holkama. Jdu také dolů. Musím se mrknout do „údajné“ dílny za chatou, která má prý sloužit zároveň i jako sklad nářadí. Musím se přiznat, že nějaké ty zahradnické práce mě sem tam baví.
Dílna je sakramentsky malá. Ale vcelku vybavená. Menší nářadí je pryč. To si vzali bývalí majitelé. Ale nechali tady křovinořez a sekačku na trávu s pojezdem. Obojí vypadá zachovale. Ještě chvíli si prohlížím, co by kde mohlo být.
Vracím se do auta, abych si vzal kanystr s benzínem. A taky plastovou dvoulitrovou flašku. Musím si namíchat směs pro křoviňák. Trocha oleje, tak dva „kalíšky“ a doplnit Naturalem. Sekačka s pojezdem je čtyřtakt. Ta potřebuje dolít motorový olej akorát do příslušné nádobky. Ještě se ujistím, že voda v chatě opravdu teče, jak nám tvrdili. Jo, teče. Faky mi říká, že dole ve sklepě nastartoval čtyř-kilowattový benzínový generátor a pak zapnul bojler, takže rázem se tu cítím víc jako doma.
Do sklepa se jde přímo z jedné velké místnosti, když odklopíte z podlahy poklop. Sestupuju po dřevěném schodišti, asi dva a půl metru do hloubky.
Sklep je kupodivu dobře izolovaný a žádnou vlhkost necítím. Je i velký. Zabírá téměř polovinu plochy chaty a podbetonované základy dávají tušit, že stavitelé měli všechno dobře promyšlené a nic neponechali náhodě. Po stranách jsou regály. V nich je pár nepoužívaných krámů.
Vzadu je pak ještě jedna místnost, oddělená dveřmi. Za nimi je jak vodní čerpadlo, tak i bojler. Ještě, než vejdu, abych se podíval, jak to tam vypadá, všimnu si, že vedle dveří z mé strany jsou dva jističe. Stačilo je zapnout. Ale před tím bylo nutné do čerpadla dolít vodu, aby vůbec „chytlo tah“ a mohlo tu vodu čerpat.
Ujistím se, že vše funguje, jak má. No super. Vracím se ze sklepa do místnosti nad ním a zavírám poklop. Ta místnost, největší v chatě, slouží jako kuchyň, obývák a asi i jako ložnice zároveň.
Když byste se koukli do této místnosti přes okno zvenčí, tak by vás jistě zaujal nádherný, podomácku dělaný krb. Něco o tom vím. A říkám vám na rovinu, že tyhle kachle se dnes jen tak sehnat nedají. To ani náhodou. Stoprocentně jsou z jiné, tak 100-150 let staré klasické pece, kterou tehdy měla většina stavení na vesnicích.
Na jedné straně této místnosti se vyjímá něco, jako náznak jakési obývací stěny. Prostě pár polic, jedna vysoká skříň a vedle těch polic je nižší skříň s „vizí pro telata“. Když jsme přijížděli, tak jsme už věděli, že nikde není venku vedená elektřina. Ti bývalí majitelé nám u podpisu kupní smlouvy vyprávěli story, jak měli na výběr - buď mít na chatě benzínový generátor a nebo si prostě tu přípojku nechat na své náklady vybudovat. Jenže Úřady tehdy byly proti tomu, aby přes tuto chráněnou oblast vedly dráty a stavěly se sloupy. Takže bývalým majitelům nezbylo, než nahodit agregát, který dodává i nyní své čtyři kilowatty energie, a to pohodlně dostačuje na těch pár spotřebičů, co v domě jsou.
Slyším agregát vrčet za domem. Jdu se na něj mrknout, protože jej Tom s Fakym nastartovali hned po příjezdu a u toho jsem nebyl. Je v pořádné, betonem obezděné malé místnůstce. Zvenčí ani není tak slyšet, zato uvnitř je hluk, jako prase. Dojde mi, že ty stěny okolo jsou hodně dobře izolované. Bývalý majitel tu nechal i zásobu benzínu, co kupoval na jaře. A my jsme stejně připraveni. Máme ještě čtyři kanystříky. Takže na několik víkendů je vystaráno.
Ujištěn, že mám podmínky "skoro jako doma", konečně jdu také něco dělat. Beru křoviňák a vyměním hlavu pro strunu za trojbřitý nůž. Zkusím posekat tu přerostlou mrchu travní okolo domu a před domem nějaký ten plac, ať to trochu vypadá. Teda, řeknu vám, že je to setsakra pořádná makačka.
